Růžová polička

Povídka o důchodcích, o mladých a o jedné dívce, která neví, čí je. Napadla mě jednou při cestě v tramvaji. červenec 2012.

 

Tramvaj s rachotem dojela na zastávku. Slunce nemilosrdně žhnulo do její žlutě natřené střechy a dusilo cestující uvnitř. Horko ve voze se dalo téměř krájet. Alenka si nasadila růžové sluneční brýle a z ušmudlané kabelky vytáhla malou knížku. Chtěla dočíst povídku o staré paní umírající na lavičce. Nepřečetla však ani dva řádky, když její pozornost strhlo něco úplně jiného.

„Tak si představte, paní Voráčková, včera jsme byli na předplatným v divadle a hráli toho Mózarta,“ začala vyprávět nějaká starší paní své přibližně stejně staré spolucestující. I když vyprávět je v tomto případě velmi slabé slovo, protože se na paní stočily pohledy všech cestujících v tramvaji a dokonce i řidič nakoukl do zpětného zrcátka, jestli snad někdo ve voze nedostal epileptický záchvat.

Paní se však nenechala rozhodit upřenými pohledy a rozšafně pokračovala: „No a to ti bylo hrozný. Taková modérna. Lítali tam s nahatýma zadkama po pódiu, no já musela zavřít voči! A nakonec jim stejně nikdo nezatleskal. To mi teda řekni, proč musejí pro nás, pro starý lidi, hrát takovouhle modérnu!“

Alenka za velkými slunečními brýlemi zvedla oči v sloup. Tramvaj se rozjela a vzduch proudící postranními okénky vytvořil ve voze příjemný průvan. Alenka se znovu pokusila začíst do povídky.

„No a představte si, teď jsem dostala od mladejch lístky do kina,“ ozval se najednou ze sedadla před ní výrazný ženský hlas. „Tam byl takovej kravál, že já musela po čtvrt hodině odejít. Ty moje uši by to prostě nevydržely!“

Alenka zaklapla knížku a povzdechla si. Stará paní na lavičce asi dneska prostě neumře. Nakonec vytáhla z kabelky sluchátka s miniaturním MP3 přehrávačem a začala poslouchat muziku. To bylo dobré. Místo ukřičeného hlasu teď slyšela pouze drnčení elektrických kytar. Začala přemýšlet o cíli své cesty. Byl jím takový malý krámek s velmi stylovým nábytkem, kde si minulý týden vyhlídla jednu roztomilou červenou pohovku. Před nedávnem se totiž odstěhovala od rodičů a teď si zařizovala velmi maličký, ale zato útulný podnájem. Kromě té červené pohovky ji v obchodě upoutal také mladý prodavač – opálený sympaťák, kterému se Alenka očividně také líbila. Teď seděla v rozpálené tramvaji a potily se jí nervozitou dlaně. Chtěla už být venku na čerstvém vzduchu.

Vtom si všimla, jak se na hlavě té ukřičené paní usadila veliká zelená moucha. Chvilku ji pozorovala, jak se prodírá fialovými vlasy a pak si ze zvědavosti sundala jedno sluchátko. Kytary vystřídala nečekaná hlasová smršť.

„No a co se děje u vás v baráku? Taky tam máte takový kretény? My tam máme jednu, bydlí v prvním patře a ta si tam furt tahá nějaký chlapi, představte si to, paní Voráčková…,“ vyprávěla paní se zelenou mouchou na fialové frizúře a lomila rukama.

Alenka si znechuceně vrátila sluchátko do ucha, zvedla se a zamířila ke dveřím. „Bože, ti důchodci by se měli střílet,“ pomyslela si, když vystupovala z tramvaje.

 

Alenka byla půvabná mladá brunetka, s vlasy trochu do zrzava a s tmavýma očima, které působily maličko vyplašeně. Ačkoliv o sobě věděla, že není žádná výstavní modelka, moc dobře si uvědomovala svoje přednosti. Ještě než vstoupila do otevřených dveří obchodu s nábytkem, snažila si je všechny vybavit. Upravila si puntíkované šatičky, rukou trochu prohrábla husté vlasy, zhluboka se nadechla a ladným krokem vplula do obchodu.

Musela si sundat sluneční brýle, protože v obchodě panovalo přítmí.

„No to snad ne,“ ujelo Aleně z překvapených úst.

Na židli za velmi pěkně uklizeným pultem neseděl její opálený mladý playboy, ale nějaký starý šedivý dědek v žluté košili a četl si nějakou knížku. Když uslyšel její šepot, vzhlédl od knihy, sundal si brýle a usmál se. „Přejete si, slečno?“

„Tak teď už snad ani nic,“ řekla otráveně Alena. Měla chuť otočit se na podpatku a rychle zmizet. Něco, možná slušnost, ji však donutilo zůstat. Přistoupila k pultu a pokusila se na staršího pána usmát. Vypadal jako takový ten opečovávaný, dobře udržovaný pán, který má doma hodnou manželku, hromadu dospělých dětí a ještě větší hromadu vnoučat.

„Měli jste tady takovou červenou pohovku…,“ řekla Alena a začala se rozhlížet po obchodě. Nikde ji neviděla. Začínala mít nepříjemný pocit, že kromě pohledného prodavače dnes nezíská ani tu červenou pohovku. Prostě smůla.

„Tak tu už bohužel nemáme. Včera jsme prodali poslední kus,“ odvětil příjemným hlasem. Teď když se usmál, vrásky kolem očí se mu sice prohloubily, ale jeho tvář nepůsobila už tolik staře. Alena mu hádala tak necelých šedesát. „Ale máme tu krásný nový poličky, slečno,“ řekl a ukázal na modře tapetovanou stěnu, kde byla natlučená velmi moderní polička v křiklavě růžové barvě.

„No… hezká,“ zalhala Alenka. „Ještě si to rozmyslím. Tak nashle,“ usmála se a rychle odešla z krámu. Pán ve žluté košili se za ní otevřenými dveřmi chvilku díval. Sledoval, jak si červnový větřík hraje s jejími nazrzlými vlasy, pak si povzdechl, vyndal notýsek a cosi si napsal. Pak se opět posadil na židli a pokračoval ve čtení knihy.

 

Někdy se člověku přihodí zvláštní věci. Takové, které ho překvapí, protože je prostě nečeká. Alenka seděla doma na krabici s oblečením a přemýšlela. Ačkoliv se jí hlavou motala spousta věcí, její mysl se neustále vracela do obchodu s nábytkem. Něco ji na tom chlapovi upoutalo. Nevěděla, jestli to byly ty jeho hluboké usměvavé oči, vlídný hlas nebo prostě jenom zvědavost, co to četl za knížku, ale bylo jí čím dál tím víc jasné, že do svého žlutě vymalovaného pokoje potřebuje nutně tu svítivě růžovou poličku.

 

„Tak vy jste si to rozmyslela,“ přivítal Alenku se smíchem. Jeho oči dávaly najevo, že ji rád vidí.

„Vy se na mě pamatujete?“ podivila se Alena, ačkoliv od jejich minulého setkání uběhly teprve dva dny. Vlasy měla dnes sepnuté do drdolu a obličej hezky namalovaný.

„No samozřejmě, na vás se ani zapomenout nedá“ řekl. Tentokrát měl na sobě bílou košili a džíny. Alenu napadlo, že rozhodně nevypadá jako prodavač nábytku. „Tak tu růžovou?“ zeptal se.

„Jo,“ vykoktala. Byla nervózní. V břiše ji začalo něco šimrat. Všimla si, že na pultě je položená kniha, kterou včera četl. Zatímco šel do skladu pro poličku, nahnula se nad pult a přečetla si nápis na obalu. Poslední kabriolet od Myrera. Ty nebudeš žádnej blbec, pomyslela si.

Když pak přinesl ze skladu to růžové monstrum zabalené do průhledné fólie, vytáhla z peněženky nekřesťansky vysokou sumu peněz a zaplatila. Když jí podával účtenku, jejich ruce se nepatrně setkaly. Alenku z toho dotyku bříšky prstů přeběhl mráz po zádech a celá se rozechvěla. V rozpacích pak čapla poličku a s díky rychle vyběhla ven.

Probrala se až doma, když přímo nad postel navrtala dvě díry do panelu a na skoby zavěsila ten křiklavý výstřelek moderního umění. Napadlo ji, že růžovou barvu odjakživa k smrti nesnášela. Sedla si na postel a otevřela notýsek, do kterého si občas psávala svoje vlastní básničky, kterým sama nepřikládala moc valný význam. Teď po dlouhé době začala opět plnit papír kouzelnými verši.  Když pak večer usnula u otevřeného okna, ze kterého do pokoje proudil vlahý noční vzduch, uviděla ve snu ty hluboké moudré oči, jak se na ni smějí.

 

Uplynulo pár dní. V obchodě s nábytkem se skoro nic nezměnilo. Jen se prodalo pár ratanových křesílek a jedna reprodukce Andy Warhola. V knize od Myrera nezbývalo už moc stránek. To bude tak akorát, pomyslel si a zahleděl se přes výlohu na ulici, kde lidé sváděli urputný boj s červnovým horkem. A v tom tu zase byla. Tentokrát v černých krátkých šatech, s žabkami na nohou a s vlasy rozverně rozpuštěnými. Myslel si to. Myslel si, že se tu zase objeví.

„Snad nejdete reklamovat tu poličku?“ začal a podíval se na ni pobaveným, ale vřelým pohledem.

„Ne,“ zavrtěla hlavou Alenka a sundala si sluneční brýle. „Napadlo mě,“ řekla nesměle, „že by se mi hodila ještě jedna.“

Usmál se na ni. „A zase růžová?“ zeptal se.

„Já ani nevím…,“ odvětila v rozpacích.

„No ona ta růžová je fakt strašná,“ řekl a začal se smát. Alenka na něj chvilku zmateně zírala a pak se začala smát taky. Prohodili spolu ještě pár slov a nakonec se vrátila domů s poličkou, tentokrát fialovou.

 

Teplý červen se přehoupl do ještě teplejšího července. Poslední dva týdny plynuly velmi jednotvárně. Alenka seděla na stále ještě nevybalené krabici s oblečením a dívala se nepřítomně na stěnu. Ta byla celá zaplněná různobarevnými dřevěnými poličkami, jedna vedle druhé. Všude po posteli se válely rozházené papíry. Byly na nich verše: šťastné i smutné, euforické i zoufalé. Alenka pak vždycky před spaním všechny ty papíry s poznámkami a veršíky sbalila a založila do notýsku. Ten nosila pořád u sebe, nedala ho z ruky. Kdyby ho ztratila, znamenalo to, že někdo může odhalit její tajemství.

Do obchodu s designovým nábytkem chodila většinou jednou za dva dny. A pokaždé se nemohla dočkat. Dlouho předtím vždy stála před zrcadlem a představovala si, jak s ním bude mluvit, jak se nepatrně dotkne jeho ruky a jak se bude topit v hloubce jeho klidných očí. Když pak celá roztřesená přišla do obchodu, prohodila s ním několik slov, věnovala mu tichý úsměv a s novou poličkou pak odešla domů. Tam pak přitloukla nový barevný kousek na stěnu a do noci psala zamilované verše. Přitom myslela na ty moudré oči a krásnou duši, o které zatím nevěděla vůbec nic, ale chtěla se toho tolik dozvědět. Přemítala o tom, kolik ženských se do té duše muselo už zamilovat a kolika ženským on takhle prodával poličky, židle nebo obrazy. Kolik potrhaných srdcí si k němu takhle jako ona chodilo kupovat náplasti na svoji bolest?

A pak jednoho dne Alenka ztratila svůj notýsek s básněmi. Někde ho prostě zapomněla. Chvilku hystericky brečela. „Uklidni se,“ říkala si. „Kde jsi ten zatracenej notes mohla nechat?“ Ale nemohla se rozpomenout.

Druhý den zamířila hned po práci do obchodu s nábytkem. Jako vždycky si pročísla vlasy, upravila sukni a s příjemným úsměvem vešla do obchodu s úmyslem být tam co nejdéle a koupit si další poličku. Jaké překvapení ji však čekalo, když místo vrásčitého obličeje a šedivých zastřižených vousů uviděla za pultem stát toho mladého playboy, ještě více svalnatého a opáleného než předtím. Vypadal, že by mohl z fleku účinkovat v Pobřežní hlídce.

Mrknul na ni a odhalil svůj dokonale bílý chrup. Alena na něj jen konsternovaně zírala. „Co tu zase sakra dělá tuten zajíc?“ pomyslela si zoufale.

„Slečinko, mám pro vás ten červenej gaučík,“ zazubil se. „Já jsem byl teď měsíc na Kanárech a ten pán, co tu zaskakoval místo mě, nevěděl, že jsem vám ho ulil do skladu,“ řekl a zavlnil opáleným hrudníkem. Alena se nezmohla ani na slovo. Teď bylo všechno zpátky. Tak jak to mělo původně být. Ale vůbec ji to netěšilo.

Pak k jejímu údivu vytáhnul ten borec její ztracený notýsek a zašermoval jí s ním před obličejem. „Abych nezapomněl, ten pán, co tu byl místo mě, říkal, že jste si to tady zapomněla, tak vám to mám vrátit. On je to prej nějakej známej spisovatel v důchodu a asi se doma nudí, tak tu občas vypomáhá, když mám dovolenou,“ řekl a Aleně při jeho slovech vyschlo v ústech.

„Spisovatel?“ vykoktala.

„Jasně, slečno,“ odvětil osmahlý macho.

Alena v transu otevřela notes se všemi těmi básničkami, které po nocích skládala tomu postaršímu muži s tak inspirativní a krásnou duší. Mezi papíry byla založená vizitka se jménem a e-mailovou adresou. Na druhé straně vizitky bylo úhledným rukopisem napsáno: „Milé poličkové víle: Dovolil jsem si přečíst pár básní z Tvého notýsku. Věřím, že v Tobě dřímá nějaký talent. Kdybys sis chtěla někdy se starým kořenem popovídat o psaní, ozvi se mi.“

Alenka se dívala na vizitku. Vůbec tomu všemu nemohla uvěřit. Za pultem ji zatím pozoroval mladý prodavač.

„Copak vám tam ten děda napsal tak hezkýho, slečno?“ zeptal se pak. Když mu neodpověděla, nervózně se podíval jestli někdo nejde, zmizel ve skladu a za chvilku se vrátil se svítivě růžovou poličkou.

Významně si odkašlal. „Tak mě napadlo,“ začal nesměle a najednou to nebyl ten namyšlený frajírek, ale docela normální kluk, „nechtěla byste jít se mnou na kafe? Já jsem vám tady schoval jednu takovou pěknou poličku…“

Alence teprve teď došlo, co říká. Strčila vizitku zpátky do notýsku a  mile se na prodavače usmála. „Jasně, proč ne,“ řekla a v tu chvíli ji napadlo, že všechny věci v životě mají vždycky nějaký důvod.

 

Download: Růžová polička.doc (43,5 kB)