O psaní a hubnutí

Fejeton

„Prosím tě, o čem by ženská mohla psát fejetony?“ řekl mi nedávno jeden rýpal. Byl to překvapivě chlap. „O líčení? Vaření? O nakupování, spinningu nebo liposukci?“ pokračoval tento omezenec a já brunátněla vztekem.

V duchu jsem mu vynadala do šovinisty a do nejrůznějších zvířat rohatých i nerohatých a rozhodla jsem se, že na truc napíšu fejeton o hubnutí. Respektive o psaní a hubnutí.

Mám s tím tématem totiž bohaté zkušenosti. Ještě před začátkem léta jsem nedělala nic jiného, než se šprtala na státnice a vybíjela si nervy cvičením. Stres a fyzická zátěž měly za následek, že se pode mnou ručička naší starodávné váhy posunula před číslici šedesát. Co vám budu vykládat, byl to prostě úspěch. Už jsem si představovala, jak v srpnovém parnu sedím v lodi jen tak v bikinách a okouzluji svými dokonalými křivkami celou Vltavu. Musíte uznat, že představa je to krásná.

Nechybělo k ní daleko. Když jsem se však probrala z lihového deliria po bujarých oslavách úspěšně absolvovaných státnic, stalo se něco zvláštního. Jednoho krásného večera mně po dlouhých letech navštívila múza. Svůdně na mě mrkla a vlepila mi velice inspirující pusu. A já začala zase psát. Velmi intenzivně. Psavci mě zcela jistě pochopí. Takovýto gejzír inspirace se totiž musí neustále zachycovat. Není radno vzdalovat se od svého kompjůtru moc daleko, stále totiž hrozí šance, že vás každou chvilku může něco napadnout. Nebo třeba zachvátit další vlna nutkavé potřeby psát. Grafomani určitě ví, o čem mluvím.

Při psaní člověku také vyhládne. Není divu – který autor se ve svých povídkách zaměřuje na věc tak přízemní jako je strava? To jsou samé vznešené věci jako láska nebo sebeobětování. Ale láska, jak víme, prochází žaludkem. A přesto je velmi málo autorů, kteří nechají své hrdiny, aby se do sytosti najedli. Tito autoři se pak nemůžou divit, že v průběhu psaní neustále kradmo odskakují do špajzu a tlakují se vším možným. A to co nejrychleji, aby se mohli honem vrátit ke svému rozdělanému výtvoru a aby jim múza, ta mrcha nevěrná, náhodou nevzala roha. A pak se stane prostá věc – tito psavci na vrcholu své literární tvorby začnou jednoduše tloustnout.

A přesně to se stalo mně. Ne že bych byla na vrcholu literární tvorby. Ale přibírat jsem začala. Trošku mě uklidňuje, že nejsem jediný případ. Podívejte se na současné české spisovatele. Výjimku snad tvoří jen Michal Viewegh. Jeho dobrou kondici připisuji domněnce, že díky jeho neskutečně vysoké intenzitě psaní nestíhá jíst vůbec. A podívám-li se kolem sebe, tak to s těmi pisálky také není moc slavné. Jeden můj známý, který má to štěstí říkat si spisovatel, přede mnou sice hrdinně zatahuje břicho, ale nelze si nevšimnout, že se na něm psaní už také fyzicky podepsalo.

Jak z toho tedy ven? Je tu možnost zaměřit se na psaní románů ze sportovního prostředí, ideální je prý plavání či běh na dlouhou trať. Svým hrdinům ale musíte dát opravdový záhul, nechte je třeba vyhrát olympijské zlato, aby vaše kila šla dolů. Jestli se vám nechce psát o sportovcích, zvolte si za hlavní hrdinku misionářku nebo humanitární pracovnici v černé Africe. Věřím, že vás pak přejde chuť šumovat ve spíži.

Já jsem se rozhodla ušetřit své literární postavy a začala se týrat sportem sama. Vyrazila jsem si na kolečkové brusle a sledovala účinek fyzické zátěže na levou hemisféru mozkovou. To je ta půlka mozku, milí psavci, která má za následek naše fantasmagoriální představy a nutkavou touhu zachytit je všechny na papír. Pozitivní účinek se dostavil velmi rychle. Po pár kilometrech jsem měla v hlavě sestavenou celou povídku.

Vidíte, jaký ozdravný a inspirativní účinek má trocha pohybu na čerstvém vzduchu? Jen je škoda, že jsem si sebou nevzala papír a tužku. Než jsem se totiž vrátila z bruslí domů, skoro celou povídku jsem zapomněla.

Takže jsem nakonec v srpnovém horku seděla na lodi bez bikin a okouzlovala celou Vltavu nanejvýš vytahaným tričkem, které ztěží zakrývalo všechny moje nedostatky. Ale zato jsem měla plný šuplík vcelku zdařilých povídek. A moje škodolibá múza mi seděla na rameni a strašně se chechtala. Asi mi předtím záviděla těch necelých šedesát kilo. Potvora.