Kuřecí nářez

Máte rádi jemně propečená kuřecí křidélka? Krátká povídka pro milovníky KFC.

 

Tma pohlcuje jediné světlo, které sem doléhá ze slabé žárovky. V šedivých stínech se hýbou podivné obrysy, sem a tam a pořád stejně jako kyvadlo starých hodin. Možná nahánějí strach, možná jen úzkost zoufalé monotonie, když se podél mříží vlečou sem a tam v mrazivě šílené apatii. Ale větší hrůzu nahánějí stíny, které se už nehýbou.

Nemůžu spát. Nevím, zda je hluboká noc nebo pravé poledne, pomalu ztrácím pojem o čase. Cítím, jak se mi do mozku vkrádají první slabé záchvěvy šílenství. Snažím se ještě neztrácet zdravý rozum, ale při pohledu na mátohy kolem mě si uvědomuji, že brzo dopadnu jako oni. Stane se ze mě apatická živá mrtvola bez mozku i bez duše hnijící tady zaživa. A pak umřu.

Nedokážu si utřídit myšlenky. Je tu neuvěřitelné horko a much, které mi neustále lezou po obličeji, si už skoro nevšímám. Chvílemi si myslím, že se každou chvíli musím udusit, nemůžu tu dýchat. Neuvěřitelně to tu páchne lidským potem, pokáleným senem, zkaženou vodou a odporným žrádlem.

Vstávám ze země pokryté senem a rozhlížím se po obrovské místnosti. Jsou tu snad tisíce podlouhlých a na šířku člověka úzkých kójí, ve kterých po jednom živoří otupělí lidé, pijí vodu z koryt a živí se z jakýchsi krmítek nepříliš výživnou stravou.

Odháním roj dotěrných much a sedám si opět do sena. Kriste Ježíši, kde to jsme? Někde na konci jednadvacátého století. Když si před desítkami let jedna nejmenovaná rasa podrobila lidský svět, přestal náš čas existovat a všichni o něm rázem ztratili pojem.

Sleduji, jak se neustále v kójích mění lidé. Nejprve se kój vyprázdní a pak na volné místo dají nového člověka. Postupně nás zabíjejí. Nejspíš jen Bůh ví proč. Snad nás chtějí postupně vyhladit, ale do mého chorého mozku se nenápadně vkrádá odporná myšlenka, že tahle budova vypadá spíš jako pěstírna než vyhlazovací tábor.

Při té představě si lehám do páchnoucího sena a zavírám horká víčka. V tom vedru se tu rozkládá všechno rychleji...

 

V jedné zakouřené hospodské komunitě na začátku jednadvacátého století ...

„Chceš mi snad tvrdit, že čivavu zabilo mražený kuře?“ rozchechtal se jakýsi mladík s extravagantním účesem a s oblečením, za které by se nemusel stydět žádný správný houmlesák z nádraží.

„No normálně ta ženská otevřela ledničku, vypadlo z ní mražený kuře a zabilo toho hafana,“ vysvětloval další mladík a vyfoukl chytrácky cigaretový dým z úst.

Třetí z mladíků si chvíli rukou uhlazoval vlasy k jedné straně hlavy a zamyšleně poslouchal své dva kolegy. Pak řekl: „Když tak mluvíte o těch kuřatech, víte jak je zabíjejí? Pověsí je za nožičky na takovej pás a zaživa na ně pustí vařící páru. A nebo je ponoří do vařící vody. Zaživa samozřejmě.“

„Ty vole...,“ odplivl si mladík s cigaretou. „Ono je už strašný, jak je maj v těch drůbežárnách namačkaný na sebe a v jakejch podmínkách je tam chovají.“

Mladý muž s extravagantním účesem zvedl oči v sloup, což byl u něho projev pokusu o myšlení. „Měli by jim udělat nějakej výběh,“ řekl nakonec.

„To jo,“ přitakali zbylí dva.

„Aby mohli koukat na západy slunce...“

„To by se měli...“

„To jo.“

 

Je tu strašný smrad. Ticho proráží jen nepřetržitý bzukot much a hlasité zvracení nějakého člověka v blízké kóji. Taky se mi z toho smradu chce zvracet, ale už nemám co.

Čas tu musí plynout neuvěřitelně pomalu, ale není jak ho změřit. Možná, že už tu skutečně přestal existovat. Jen malá žárovka u stropu svítí slabým světlem do šera a občas zabliká, aby tak zvýšila otřesnou nesnesitelnost prostředí. Kvůli mouchám se nedá ani spát. Jen otupěle zírat do mříží.

Konečně na mě přišla řada. Celou tu nesnesitelnou dobu jsem vlastně čekala na tenhle okamžik. Celý ten šedivý páchnoucí a zkažený čas jsem upírala ke smrti. Když nás vyvádí ven, někteří ani nemůžou chodit. Nedívám se na ostatní. Vypadají otřesně. Radši nemyslím na to, jak vypadám já, i když to je v tuto chvíli jedno. Je to jen poslední důkaz toho, že ve mě zůstalo ještě cosi lidského.

Nechávají nás stát na jakémsi dvorku. Z přebytku čerstvého vzduchu skoro omdlívám. Za několika ploty vidím slunce. Právě zapadá. Stojíme tam a přestáváme být lidmi. Ještě pořád mhouřím oči z náhlého množství světla kolem, ale nepřestávám se dívat na zapadající červené slunce.

„Umřeme,“ říkám nějakému člověku stojícímu vedle. Nevnímá mě.

Zdálky se ozývá zlověstné pípání...

 

Kdesi na neznámém místě v neznámém čase, v jedné malé drůbežárně na jihu Čech někdy okolo roku 2010 ...

V korunách stromů pomalu dozníval ptačí zpěv a v loukách ožívali cvrčkové a zpívali svou večerní serenádu. Za polem, kde se ve větru jemně nakláněly pšeničné klasy, pomalu zapadalo slunce a halilo vše do červeného jasu.

Za plotem na dvorku seděla dvě kuřata a se zájmem sledovala západ slunce. Dívala se do krajiny s tupým kuřecím výrazem a v malých očkách se jim odrážely poslední paprsky.

Jedno z kuřat se neohrabaně přibatolilo k druhému, přitisklo se k malému tělíčku a načepýřilo jemné peří. Pak opět společně schoulení k sobě sledovali krvavé slunce.

„Asi umřeme,“ zapípalo pak náhle jedno z kuřat.

Druhé kuře jen píplo na souhlas a otřáslo hlavičkou.

Opět se rozhostilo ticho, které přerušoval jen bzukot lučních kobylek a vzdálené bučení krav.

Pak se jednomu kuřeti náhle zaleskly oči a v jeho výrazu se objevilo kuřecí zamyšlení.

Jemný vítr mu pročísl hladké peří.

„Jednou jim všem rozsekáme prdel,“ řeklo pak, otočilo se a houpavým krokem se odkolébalo pryč.

Druhé kuře ho chvíli sledovalo a pak se opět soustředěně zadívalo do krajiny.

 

Download: Kuřecí nářez.doc (29,5 kB)