Kaštany

Napsáno v říjnu 2012. Povídka mě napadla při procházce v jednom plzeňském parku, kde jsem našla na zemi dva krásné kaštany...

Toho podzimního rána si Eliška vyrazila do městského parku. Občas to dělávala, když si potřebovala utřídit myšlenky. Měla pocit, že ráno s čistou hlavou vidí věci daleko jasněji. A po takovém duševním úklidu začínal nový den mnohem lépe.

Eliška zamyšleně kráčela po štěrkové cestě a pozorovala, jak se první ranní paprsky slunce derou skrz žluté listy stromů. Panovalo ale velmi chladné říjnové ráno, a tak si přitáhla límec červeného kabátu těsněji ke krku. Minula ospalou paní venčící francouzského buldočka a najednou se jí v hlavě vynořil on. Nevěděla proč, ale v posledních několika dnech na něho musela pořád myslet.

Ještě nedávno měla pocit, že už se s nikým kolem sebe nedokáže normálně bavit. Všichni jí připadali, jako kdyby spadli z Marsu. Přetvařovali se, nasazovali si pomyslné masky a nikdo vlastně nebyl tím, kým ve skutečně byl.

A pak potkala toho muže. Nedalo se říct, že by se jí na první pohled nějak zvlášť líbil. Setkala se s ním v práci, když tam opravoval počítače. Na první pohled dost nenápadný, ale ve skutečnosti velmi milý a sympatický chlap ve středních letech. Dal se s ní do řeči a Eliška byla překvapená, jak přirozeně mezi nimi plyne rozhovor. Cítila, že ten člověk se vůbec nepřetvařuje a mluví k ní naprosto otevřeně. A i ona konečně mohla být uvolněná, přirozená a bez masky.

Když pak večer přemýšlela nad jejich prvním setkáním, musela si přiznat, že jí bylo v jeho přítomnosti opravdu dobře. Naštěstí servisní údržba počítačů vždy trvá několik dní, a tak ho v práci potkala ještě několikrát. Vždy se pozdravili, usmáli se na sebe a prohodili pár zdvořilostních, ale upřímných frází. Zprvu mu vlastně nevěnovala výraznější pozornost, ale po několika dnech zjistila, že o něm začíná samovolně a intenzivně přemýšlet.

Zahloubaná Eliška zatím vyšla z přítmí lesoparku a ocitla se na volnějším a světlejším prostranství. Na kraji zeleně spatřila nízké paneláky, které ji vrátily do reality. S úlekem se podívala na hodinky a přidala do kroku. Hlavně aby nepřišla pozdě do práce.

Když pospíchala pod větvemi starého kaštanu, spadl na zem přímo před ní zelený ježek. Při nárazu o ostrý štěrk puknul a vyloupnul se z něj hnědý kaštan. Hned na to spadl vedle druhý. Eliška se zastavila a zadívala se na dva lesknoucí se plody. Zvedla je ze země a prohlížela si jejich mahagonovou barvu, ve které se odráželo ranní slunce.

„Kdybychom byli jako tyhle kaštany. Já a ty, vedle sebe,“ zašeptala a stiskla dlaň. Pak oba obřadně položila na jeden z kořenů starého stromu. Chvilka ještě přešlapovala na místě a v představách si zhmotňovala svoje přání.

„Ale ty skoro ani nevíš, že existuju,“ povzdechla si nakonec a rozeběhla se na konečnou tramvaje.

 „Maminto, koukej. Pohubácí!“ zavřeštěl chlapeček a vyskočil samou radostí do vzduchu.

Udýchaná maminka s košem hub v jedné ruce a s pytlíkem kaštanů v druhé se vynořila zpoza stromů.

„Vašíku, říká se podubáci,“ opravila žena celkem zbytečně svoji ratolest. Chlapeček sebral svůj úlovek a teď k ní natahoval svoje malé ručičky.

„Ale to jsou přece kaštany, Vašíku,“ usmála se na chlapce, když uviděla, co drží v dlaních.

„Kaštánky? Zvížátka!“ zašeptal chlapeček a očička se mu rozsvítila radostí. Zaujatě si začal prohlížet dvě duhově hnědě kuličky, které před chvilkou našel na kořenech starého stromu.

Maminka ho pohladila po světlých vláskách a vlídně se na něj usmála. „To víš, že budeme dělat doma z kaštánků zvířátka. Ale podívej se, kolik jsme jich už nasbírali. Plný pytlík. Tak tady tyhle už necháme, ať zbude taky na ostatní děti, ano?“

Vašík se podíval na maminku svýma velkýma důvěřivýma očima a pak švihem zahodil oba kaštany na zem. Chytil se jí a ruku v ruce pak odcházeli poklidným parkem domů. Slunce se už pomalu šplhalo do nadhlavníku a podzim si začal míchat barvy, aby se pustil do největšího malířského díla v roce.

Krátce po poledni nebyla v městském parku ani noha. Jen na chodníku mezi paneláky a zelení se zanedbaně vyhlížející muž přehraboval dlouhým bidlem v popelnici. Nakonec se na něj usmálo štěstí. Podařilo se mu vyhrabat teplou vlněnou čepici a neotevřený salám s vypršenou spotřební lhůtou. Nasadil si kulicha na hlavu, zabalený salám strčil do kapsy a pomalu se belhal do parku. Při tom se podpíral holí, se kterou před chvílí lovil mezi odpadky.

Chvilku kráčel cestičkou zasypanou spadaným listím, když v tom si všiml zastrčené lavičky pod rozložitým kaštanem. Pohodlně se na ní usadil, roztrhl obal od salámu a začal jíst. Říjnové sluneční paprsky ho hřály do starých kostí a on jim blaženě nastavoval snědou tvář. Připomněly mu bezstarostné léto, kdy se nemusel starat o to, kde bude v noci spát. Studený podzim ho znepokojoval. A nejvíc se bál zimy. Kdyby přišly tuhé mrazy, nemusel by se třeba vůbec dočkat jara.

Najednou se probral z přemýšlení, protože se mu zdálo, jako by se mezi spadaným listím na cestě něco zablesklo. Ztěžka vstal z lavičky, přišel blíž a zjistil, že to jsou dva čerstvě vyloupnuté kaštany. Třpytily se jako drahokamy. Bezdomovec je vzal do svých vyschlých dlaní a začal si je prohlížet.

Něco mu připomínaly. Vzpomněl si na dobu, kdy ještě bydlel v bytě jako normální člověk. Přesně takhle hnědým dřevem měl obloženou kuchyň. A od autobusové zastávky vedla k němu domů kaštanová alej. Každý podzim se na ni díval z okna a obdivoval ty syté krásné barvy, které na listech dokázal vytvořit pouze malíř podzim. Najednou ho napadlo, že v té aleji nebyl už několik let. Musí se tam někdy zajít podívat.

Nacpal si poslední kousek salámu do pusy a zadíval se na nebe, kde plulo jen několik bílých mráčků. Na chvilku mu svět připadal o ždibíček lepší. Pak zahodil kaštany a odšoural se pryč.

Žlutý kotouč světla pomalu klouzal po nebi dolů a už začal olizovat střechy šedých paneláků. Obloha se barvila do růžova a nízko nad zemí viselo několik mráčků.

Na cestě vedoucí parkem se objevil starší pár. Vrásčitá paní s prošedivělými vlasy byla loktem zaklesnutá do stejně vrásčitého pána, jehož vlasy byly možná o maličko bělejší. Šli pomalým vycházkovým krokem. Nemluvili, jen smířenýma očima obdivovali všechnu tu podzimní nádheru kolem, jako by ji měli vidět naposledy.

Žena se náhle zastavila a s námahou zvedla ze země dva kaštany.

„Víš, co mi to připomíná?“ zeptala se a ukázala je muži.

„Nevím, co tobě, ale mě to připomíná jeden podzim, kdy si mi je furt tahala domů!“ odpověděl stařík. „Protože jsi na mě byla ošklivá, bábo,“ dodal popichujícím, ale rozhodně ne zlým tónem.

„To je zvláštní, že sis na to taky vzpomněl,“ řekla zamyšleně žena. „Ale to ty jsi byl na mě zlej, dědku!“ rozesmála se.

„Ne, ty jsi na mě byla zlá,“ trval si na svém stařeček. „A na usmířenou jsi mi vždycky přinesla pár kaštanů.“

Stařenka se na něj zahleděla a oči se jí maličko zaleskly. „To mě bylo dvaadvacet,“ řekla potichu a hlas se jí trochu třásl.

„Jo. A měla jsi přesně takhle hnědý oči,“ řekl muž a ukázal na dva mahagonové kaštany, které svírala v dlaních.

Pak ji objal a pohladil po stříbrných vlasech. Chvilku tam jen tak stáli a objímali se. Podzim kolem nich maloval listy stromů do oranžových odstínů a jim najednou přišlo, že je to ten samý podzim, kdy jim bylo dvaadvacet a kdy se právě usmířili.

„Tak pojď, půjdeme domů, za chvíli bude tma,“ řekl pak muž a chytil ženu za ruku.

„Ty kaštany tu necháme,“ odpověděla potichu a hodila je na cestu. „Třeba se někomu budou hodit.“

Pak se chytili za ruce a odešli podzimním parkem domů.

Když se Matěj vracel z práce, byla už tma. Rozhodl se, že si cestu od tramvaje zkrátí přes park. Štěrkovou cestu osvětlovaly lampy veřejného osvětlení, ale všude kolem vládla ponurá tma. Matěj nohama rozhraboval spadané tlející listí, jehož vůně se mísila s kouřem z nedaleko stojících rodinných domků. Vtom si mezi listím pod jednou z lamp všiml dvou krásných čerstvých kaštanů. Bezmyšlenkovitě je vzal a strčil si je do kapsy.

Když přišel domů a převlékl se, uvařil si čaj a jako každý večer si sedl do kuchyně. Otevřel si noviny, které nestihl přečíst v práci. Denní plátek ho ale neuspokojil, protože po několika řádcích přestal číst a povzdechl si. Napil se čaje a podíval se z okna. Venku vládla téměř smrtící tma. Na stěně tikaly hodiny a vytvářely tak jediný zvuk v opuštěném bytě. Matěj měl najednou pocit, že ze stropu na něj odkapává kondenzovaná samota.

Náhle si na něco vzpomněl. Vstal od stolu, rozsvítil v předsíni a sáhl do kapsy od bundy, která visela na věšáku.

Vrátil se do kuchyně a položil dva kaštany před sebe na stůl. Chvilku se na ně díval a pak se trochu pousmál. Vzpomněl si, že zítra jede opravovat počítače do firmy, kde dělá jedna docela fajn holka. Třeba se nakonec dokope a pozve ji někam na kafe. Nebo na čaj, to už je jedno.

Pak položil kaštany na parapet u okna, zhasnul světlo a šel spát.