Hospoda U konce světa

Vítězná povídka v soutěži Na vlnách modrého delfína 2012. Téma: "Zázraky se (ne)dějí".

 

Bylo pár dní před Štědrým dnem a ulice města zasypával bílý sníh. Obvykle mívám v pátek dobrou náladu, protože ten den odjezdím nejvíc kšeftů, ale tenhle pátek byl sakra divnej. Cestou jsem potkal už tři ne moc pěkný bouračky a všude ve vzduchu viselo něco ošklivýho.

Nikdy jsem na zázraky nebo na nějaký nevysvětlitelný jevy nevěřil. Ale tahle noc na mě působila divným dojmem a já byl z toho zatraceně nervózní. Měl jsem chuť zastavit se v nějaký zaplivaný knajpě a kopnout do sebe panáka.

Z nervozity mě vytrhl až hlas dispečerky, který se náhle ozval z vysílačky a oznámil mi, že mám v ulici Liliová kšeft. Zařadil jsem pětku a hnal jsem svůj taxík městem, abych co nejdřív uviděl alespoň živáčka.

V Liliové ulici byla další bouračka. Zaparkoval jsem auto k chodníku a s nechutí sledoval dvě docela zdevastovaný auta. Zpod rozmlácený kapoty jednoho z nich se ještě kouřilo. Pak mi někdo zaťukal na okýnko a otevřel dveře.

„Čekáte tu asi na mě,“ řekl trochu ochraptělý hlas a do auta si přisedl nějaký muž. Když jsem ho spatřil, leknutím jsem vyjeknul.

„Není vám něco?“ zeptal jsem se. Ten člověk vypadal příšerně. Kůže mu bledě svítila, jak byl celý zesinalý. Ruce i tváře pokrývaly odřeniny a na čele mu mokvala veliká a hluboká jizva. Ačkoliv vypadala dost čerstvě, netekla z ní krev.

„To je jen takové škrábnutí,“ usmál se. S hrůzou jsem zjistil, že se mě postavily snad všechny chloupky na zádech.

„Kam to bude?“ zeptal jsem se.

„Do Poslední ulice,“ zachroptěl.

Nastartoval jsem taxíka a rozjel se zpátky do centra. Ulice Poslední byla taková zapadlá úzká ulička kousek od náměstí, kde snad ani nikdo nebydlel. Matně jsem si vzpomněl, že tam bývala nějaká zastrčená hospoda.

„Dneska máme krásnou noc, že?“ zeptal se můj podivně vypadající zákazník. „Já jsem Šimon, rád vás poznávám,“ dodal.

„Karel Vrba,“ představil jsem se.

„Víte, něco mi pořád vrtá hlavou,“ řekl. „Přemýšlel jste někdy o tom, Karle, jak byste sám sebe soudil, kdybyste musel?“ zeptal se a upřel na mě vodové oči.

Magor, napadlo mě. Celá tahle noc je zmagořená.

„Upřímně nepřemýšlel,“ odpověděl jsem slušně.

„Nevadí,“ odvětil klidně. „Každý stejně dostane to, co si zaslouží.“

Když jsem toho chlapa konečně vyklopil v Poslední ulici, nesmírně se mi ulevilo.

„Tak brzy nashledanou,“ řekl mi na rozloučenou. Stál tam dokud jsem neodjel. Ve tmě svítil jako duch.

Zadoufal jsem, že teď už budu mít pokoj, ale vzápětí mně dispečerka oznámila, že další zákazník čeká opět v Liliové ulici. Uhodil jsem pěstí vztekle do volantu a rozjel se tam. Venku začalo ještě víc chumelit.

U bouračky v Liliové stály dvě policejní auta. To mě trochu uklidnilo. Vzápětí mi do taxíku nastoupila mladá tmavovlasá holka. Prohlédl jsem jí zkušeným okem nočního taxikáře a usoudil jsem, že je to fakt kus. Až na to, že byla ubrečená a celá se třásla.

„Slečno, jste v pořádku?“ zeptal jsem se.

„Jo,“ přikývla. Pak bylo chvilku ticho. „Zavezte mě někam na panáka, před chvílí se mi v támhletom autě zabil kluk,“ řekla a začala vzlykat.

 

 

Vyndal jsem z kastlíku papírový kapesník a podal jí ho. Vděčně se na mě podívala a začala smrkat.

„To je mi hrozně líto,“ řekl jsem. „Jen nevím, jestli byste radši neměla jet domů.“

Odmítavě zavrtěla hlavou. „Ne, potřebuju se něčeho napít,“ řekla a já ji celkem chápal. Taky jsem už silně potřeboval štamprli. „Zavezte mě třeba do Poslední ulice,“ plácla.

Panebože, proč zrovna tam, napadlo mě. „Tam už ten podnik asi zavřeli, ne?“ zkusil jsem.

„Asi ne,“ přeskakoval jí hlas, „můj kluk mi sliboval, že tam zajdem.“

Nechtěl jsem jí to rozmlouvat. Rozjel jsem se opět po stejný trase do centra. Za pět minut nebezpečný jízdy po zasněžený silnici jsme byli na místě.

„Tady máte peníze,“ řekla a podávala mi dvě stovky.

„Nechte si je,“ odmítl jsem rezolutně. Sice mě dost trápilo, že zase zdražili benzín o dvacet halířů, ale ozvalo se ve mně mé morálnější já. Přece teď od tý chudinky nemůžu chtít prachy.

„To nechte, dejte si za to něco k pití,“ řekl jsem a narval jí peníze zpět do roztřesených dlaní.

„Děkuju vám,“ zašeptala. Pak se podívala ven skrz hustě padající sníh. Ukázala prstem na bledě zářící vývěsní štít. Měla pravdu, ta knajpa tam fakt byla. Pak se opět dala do breku. „Šimon mi sliboval, že sem dneska večer půjdem,“ vzlykala hystericky.

Když jsem uslyšel to jméno, něco slizkýho se mi pohnulo v žaludku. Najednou do sebe všechno zapadlo jako puzzle. Ne, to není možný, opakoval jsem si. Začalo se mi chtít zvracet.

„Tak už jděte,“ řekl jsem třesoucím hlasem. Vystoupila z auta a já ji sledoval dokud za ní nezapadly těžký dveře hospody.

Rozjel jsem se pryč jako šílenec. V hlavě mně hučelo jako v úle. Mohla to být náhoda. Takovéhle věci se přece nestávají. Nejsou prostě možné. Nebo jo? Vzpomněl jsem si na svoji pobožnou babičku, která mi vždycky říkala, že zázraky se děly, dějou a budou dít. Třeba když Kristus vstal z mrtvých. Nebo až mrtví vstanou z hrobů při posledním soudu. Škoda, že jsem ji tenkrát moc neposlouchal.

Mezitím jsem míjel další autonehodu, lidi opilý na mol, bezdomovce, kterým se zvláštním vědoucím způsobem leskly oči. Když jsem projížděl kolem kostela, spatřil jsem na chodníku výraznou postavu. Mávala na mě. Zastavil jsem a počkal, až nastoupí. Vlastně jsem už ani nečekal nikoho normálního.

Sedl si vedle mě a já jsem pocítil nutkání si ho pozorně prohlídnout. Měl skoro bílý nakrátko střižený vlasy a i když seděl, tak bylo poznat, že je abnormálně vysoký. Na sobě měl roztrhanou světlou košili a stejně světlý a potrhaný kalhoty. Ačkoliv teploměr ukazoval venkovní teplotu mínus dvanáct stupňů, byl tenhle podivný zákazník bos.

Rozhodl jsem se, že se tuhle praštěnou noc už nebudu divit vůbec ničemu.

„Kam to bude?“ zeptal jsem se rezignovaně.

Plavovlasý zákazník se na mě podíval téměř černýma očima a mně už poněkolikátý za poslední hodinu přeběhl mráz po zádech.

„Víte, kde je hospoda U konce světa?“ řekl nepřirozeně hlubokým hlasem.

Najednou mi došlo, že jsem ten nápis před chvílí někde viděl.

„To je v Poslední ulici,“ řekl jsem překvapeně.

Ta podivná bytost se na mě usmála. „Jmenuji se Gabriel. A vy?“ zeptala se.

„Karel,“ řekl jsem. „Karel Vrba.“

„Nesmírně mě těší,“ odvětil.

Rozjel jsem se tou vánoční zasněženou nocí a občas nenápadně mrknul po mém bosém zákazníkovi. Pak mě najednou trklo, že kromě bot nemá ani kapsy.

„Nezlobte se, chci se jen ujistit,“ začal jsem opatrně, „máte čím zaplatit?“

Gabriel se na mě chladně podíval. „Peníze nemám,“ řekl. „Ale nestačilo by, kdybych vám zatroubil na trubku?“