V zubařském křesle

Fejeton

Nevím, čím to je, ale v lidech je odpradávna zakořeněná hrůza ze zubařů. V dávných dobách, když se ještě zuby extrahovali primitivními nástroji a jako anestetikum se používala rána do hlavy nebo štamprle kořalky, bych tento strach chápala. Ale dnes? V době, kdy stomatologové používají nejmodernější techniku? Vždyť v případě, že  vás bolí zub, dostanete neškodnou včeličku do dásně, pak dlouho nic necítíte, utíráte si kapající slinu z necitlivé tváře a když účinek injekce vyprchá, máte po bolesti.

A přesto se stále setkávám s názorem, že zubaři jsou pouze krvelační sadisté, kteří se vám s vrtačkou v ruce pomstychtivě smějí do obličeje, zatímco vy bezbranně zatínáte nehty do zubařského křesla.

Rozhodně nesdílím tento nešťastný názor. Podle mě jsou dentisté navenek velmi citliví a přívětiví lidé, kteří se snaží ulehčit vašemu trápení a provést to pokud možno co nejvíc bezbolestně. Protože prostě ví, že pacienti jsou bábovky. Ale zkuste chvilku nebýt onou bábovkou. Zkuste jim dát příležitost si s vámi zasoutěžit a teprve pak spatříte ten syrový sadismus v jejich očích, pak teprve zažijete pravou stomatologickou vášeň. A teprve pak budete mít právo se jich začít bát.

Už týden mě strašným způsobem bolela celá levá strana tváře. Bodalo to, píchalo, řezalo, pálilo, studilo, prostě to dělalo všechno, na co si jen vzpomenete. Když už jsem začínala mít podezření, že mi nějaký šotek sedí v puse a hraje mi na trojklanný nerv, rozhodla jsem se vyhledat péči odborníka.

„Vy tam máte kaz jak Brno, slečno,“ řekl doktor Hruška, zívnul a podíval se na rentgen.

„To není možný,“ protestovala jsem. „Žádnýho jsem tam neviděla.“

„No bodejť, když není vidět,“ vysvětlil dentista. „Ale ten zub máte zevnitř vytunelovanej jak Blanku. To bude na anestezii,“ prohlásil trochu zklamaně.

V tu chvíli se projevila moje fóbie z injekcí, kterou trpím už od dětských let a nemůžu se jí stále zbavit.

„Pane doktore,“ řekla jsem roztřeseným hlasem, „nešlo by to bez toho umrtvování?“

Hruška se na mě soucitně usmál. „Nešlo,“ odpověděl. „Ten kaz je velikej jako vlašskej vořech, to byste nevydržela.“ Pak uchopil injekci a chystal se mi jí narvat do dásně.

„Ale já bych opravdu byla radši, kdybyste mi to nepíchal,“ zkusila jsem to důrazněji a s děsem v očích sledovala stříkačku.

Ta se zastavila kousek od mého obličeje. Hruška se na mě zvědavě podíval. „No jak chcete,“ řekl nakonec a v očích se mu nebezpečně zablesklo. Ranní ospalost v jeho tváři vystřídalo škodolibé nadšení. „Vaše přání je mým rozkazem. Ale říkám vám, že do toho zubu jednou vrtnu a budete škemrat o injekci,“ informoval mě a položil stříkačku vedle na stůl, abych ji měla pěkně na očích. Dentisty se náhle zmocnila jakási nehezky veselá soutěživá nálada. Ne však mě.

První kolo mělo zahřívací charakter. Trochu to brnělo, ale dalo se to v pohodě vydržet. Hruška mi vyndal vrtačku z pusy a začal mě zkoumat.

„Dobrý,“ usmála jsem se. Opětovaný úsměv zubařův jasně říkal, že tohle byla zatím pouze dětská zahradní slavnost v porovnání s tím, co přijde teď. Přestala jsem se smát.

Druhé kolo už bylo horší. V okamžiku, kdy mi doktor Hruška začal vrtačkou prorážet zkažený zub, se mi zježily chloupky na celém těle. Vrtačka postupovala dál a pomalu se dostávala k citlivým nervovým zakončením.

„Tak co?“ zašklebil se dentista, když jsem plivala krev a utírala si zpocené ruce do kapesníku. Před očima mi začal šermovat injekční stříkačkou připravený jí okamžitě vpálit do mé dásně.

„Pořád dobrý,“ zabublala jsem. Nemohla jsem mu tu radost prostě dopřát.

„Teda vy jste držák, slečno,“ ozvala se za mnou přihlížející sestřička. „To já už bych ječela jak pominutá.“ Poslední slova mladé sestry jsem však neslyšela, protože mi horlivý stomatolog ucpal pusu odsávátkem a zapnul zubní vrtačku. Ta teď bzučela vysokou fistulí jak vzteklá. Třetí kolo mohlo začít.

Ze zubů mi do hlavy vystřelovaly vlny řezavé bolesti, jak obratný dentista začal vrtačkou lechtat nervy. Nehty jsem zarývala do sedačky a cítila, jak mi po čele stékají kapky potu. Přesto jsem se při pohledu na zubaře s šíleným výrazem ve tváři a na položenou umrtvovací injekci rozhodla zatnout zuby (pouze obrazně, protože to v dané situaci šlo těžko) a mučení vydržet.

Ve chvíli, když jsem byla na samém krajíčku šílenství, vrtačka ztichla.

„Tak jsem vám ho umrtvil. Bez umrtvení,“ řekl vztekle Hruška a nacpal mi do díry v zubu jakýsi tmel. Pak se mi zadíval do očí. „Vy jste masochistka, že jo, slečno?“

Tak vidíte. Přece ti zubaři nejsou tak špatní. Jde o odborníky, kteří mají, ačkoliv se to obyčejným smrtelníkům nezdá, velmi stereotypní práci. Zkuste jim jejich zaměstnání, stejně jako já, občas okořenit a trochu zpříjemnit. Budete překvapeni, jaký sportovní duch se v nich ukrývá.

Přesto mi bylo pana doktora Hrušky nakonec trochu líto. Možná jsem ho měla nechat vyhrát. Ale budu mít k tomu ještě nejspíš příležitost. Když jsem totiž celá roztřesená odcházela ze zubní ordinace, začala mi pobolívat druhá strana tváře.