Popelář a mrtvola

Název této povídky mluví za vše. A pozor: jen pro silné nátury (a žaludky). 2011.

 

Seděl jsem na lavičce v malém parčíku uprostřed panelový zástavby. Bylo krásný květnový odpoledne, vážně paráda. Vyhříval jsem se na sluníčku a blaženě vydechoval špinavý kouř ze startky. Ten den byl nějak utahanej a hrozně pomalej. Jak jsem tam tak seděl, čas jakoby přestával plynout. Pomalinku kroužil kolem mě a pak se rozptyloval po okolí jako cigaretovej dým. Měl jsem po dlouhý době zase dobrou náladu. Dneska se musí stát něco výjimečnýho, říkal jsem si. Kouknul jsem se na hodinky, típnul cigáro o lavičku a šel se vychcat k nejbližšímu stromku.

V tu chvíli z vedlejšího vchodu vylezla stará babka a zmerčila mě. Začala trousit něco o nevychovanosti a hulvátství a začala mě mlátit starodávnou kabelkou po zádech. To mě naštvalo. Otočil jsem se na bábu, zapnul poklopec u monterek a vrhnul na ní významný pohled. Bába ztichla a sklopila oči. Ve vrásčitých rukou křečovitě svírala kabelku.

„Chcípni, bábo,“ zamumlal jsem napůl huby a pomalým krokem odcházel pryč.

 

Za rohem na mě čekal náš bourák, naše vyvoněný autíčko, naše práce. Popelářský vozy prostě měly něco do sebe, to jsem musel uznat. Jezdily a sbíraly odpadky po lidech, sbíraly ztracený nebo rozbitý věci, věci, který už nikdo nechtěl, starý věci, který v sobě ukrývaly hodně divnejch vzpomínek. V popelnici jste mohli najít úplně cokoliv. Popelnice byla takovej malej vesmír a my jsme byli hvězdný poslové, který ty jednotlivý vesmíry vozili do jedný společný galaxie – na skládku. Skládka žila svůj vlastní život, fungovala podle úplně jinejch zákonitostí než náš normální svět. Byl to prostě jeden velikej poklad, kterýmu lidi říkali odpadky.

„Hej, Karle, naskoč! Frčíme,“ zavolal na mě známý hlas z řidičské kabiny. Jezdili jsme tři – já, Tonda a Michal. Michal řídil. Nastoupil jsem na stupátko po pravý straně a chytil se madla, protože se vůz začal pomalu rozjíždět. Byl vážně den jako vymalovanej.

„Hele, Karle, já ti musím něco povědět,“ řekl mi z vedlejšího stupátka Tonda. Kolem nás ubíhali paneláky, lidi, psi a děti. Děti měly vždycky velkou radost, když nás viděli. Děti nás měly rády.

„A co?“ zeptal jsem se.

„Hele, Karle, moje stará mě normálně podvádí.“

Podíval jsem se na něho. Nějak jsem si nedokázal představit, jak jeho ošklivá Marta píchá s někým jiným. „A to víš jak?“ zeptal jsem se.

Tonda vypadal smutně. „Nechce se mnou spát. Říká, že ze mě pořád cejtí ty odpadky….“

„Ale ty z tebe přece táhly už před těma dvaceti lety, když jste se brali, ne?“ namítnul jsem.

„No to jo,“ řekl Tonda, „ale to není všechno. Chodí pozdě domů a nechce mi říct, kde byla. A Karle, já jí jednou dokonce skoro zabil, jakej jsem měl vztek. Už jsem v ruce držel paličku na maso. Karle, v týhletý ruce! Ale, Karle, nejhorší je, že jí asi furt miluju. Karle, já jí miluju tak, že bych jí nejradši zabil!“

Nic jsem na to neříkal. Tonda byl slaboch, to jsem věděl už dávno. Ale byl taky dost divnej. Ostatně jako my všichni.

„Já nevím, jestli jí mám zabít nebo milovat, Karle,“ pokračoval. „Karle, už jsi někdy někoho takhle moc miloval?“

To byla zvláštní otázka. Trochu mě vyvedla z míry. Miloval jsem někdy něco? Miluju svou krabičku cigaret, miluju svůj lahváč, svojí práci, miluju svojí mrtvou mámu, miluju, když večer přijdu domů a je tam klid. Ale že bych někdy miloval nějakou ženskou? Možná když jsem byl mladej, to bylo všude kolem plno hezkejch holek, který měly ale jednu zásadní chybu – že takovýho umaštěnýho divnýho vocasa, jako jsem byl já, nechtěly. Zezačátku jsem se o něco pokoušel, ale bylo to marný. Tak jsem to vzdal a jenom jsem je pozoroval zdálky a slintal. A pak jsem je začal ignorovat. Nebyly o nic lepší než ty odpadky.

„Ne,“ odpověděl jsem nakonec Tondovi a to bylo všechno, co jsem mu řekl. Nevěděl jsem, co jinýho mu mám na to říct, a tak jsem jen vytáhl z krabičky cigaretu a jednou rukou ji zapálil, protože druhou jsem se musel držet, abych nespadl z jedoucího auťáku.

„Já ti nevím, Karle. Já jí miluju tak moc, až bych jí někdy zabil…,“ zahuhlal ještě Tonda.

 

Zastavili jsme u řady černejch popelnic. Napadlo mě, že vypadají jako rakve lidskejch odpadků. Seskočili jsme s Tondou ze stupátek a čapli první popelnici. Brali jsme ty popelnice jednu za druhou a krmili jejich obsahem náš auťák. Poslouchali jsme, jak všemožný odpadky padají do útrob vozu jako do nekonečnýho vesmíru a vůz je požíral, liboval si na nich, jako by to byly ty nejlepší dobroty na světě.

Pak jsme popelnice zase seřadili podél silnice, naskočili na stupátko a jeli na další várku těch černejch rakví, který v sobě pohřbívaly neskutečný bohatství. Bohatství lidskejch ztrát. Náš oranžovej kadilak projížděl tím ospalým květnovým odpolednem a já jsem se, nevím proč, cejtil jako bůh.

„Hele, Tondo,“ začal jsem trochu naštvaně, „já tu tvojí starou nechápu. Vždyť my jsme světci, Tondo. Uklízíme všechnu špínu světa. Jsme jeho spasitelé. To si ta tvoje megera neuvědomuje?“

„Říká, že smrdim,“ řekl mi na to tupě Tonda.

Jeli jsme dál.

 

Začínalo už pomalu zacházet slunce, když se to všechno stalo. Byl už skoro konec šichty a já jsem se těšil domů až si večer otevřu lahváče a hodím si nohy na stůl. Po celodenní šichtě mě bolela pazoura, jak jsem se celej den držel madla na stupátku.

Poslední popelnice stály ve slepý zapadlý uličce, nebylo to nijak přívětivý místo. Ten okamžik si přesně pamatuju, protože na ty kontejnery zrovna dopadalo oranžový světlo ze zapadajícího slunce. Přišel jsem k jednomu z nich, vyjel jsem s ním ze řady a otevřel víko. Jako normálně se tam válely černý pytle, kartónový krabice a flašky od limonád. Ale mezi láhvema od koly a rozflákaným květináčem jsem zmerčil něco divnýho. Z tý hromady odpadu čouhala lidská ruka. Teda spíš ručka, byla bílá jako sníh a nehty měla ostřihaný do obloučku a namalovaný na červeno. V tu chvíli mi probleskla hlavou vzpomínka na mojí mámu, jak stojí v předsíni v modrý sukni s červenou zástěrou a nadává mi, protože nemám ostřihaný nehty. Celým tím výjevem prostupovalo takový teplý světlo. Pak máma najednou zmizela a já čuměl do nitra tý divný popelnice. Rychle jsem zavřel víko a tlačil ji zpátky do řady.

„Ta už je hotová?“ zeptal se Tonda a utíral si špinavou rukou ksicht.

„Jo jo, je,“ zalhal jsem a kývl jsem na Michala. Ta je teda hotová, to máš recht, pomyslel jsem si v duchu.

 

Vrátil jsem se tam hned co mi skončila šichta. Vlastně ani nevím, proč jsem tam šel, ale byl jsem tak trochu jako v tranzu. Když jsem jí vyndaval z tý popelnice, napadlo mě, že bych měl asi zavolat fízly, ale byl jsem tak moc zvědavej, že jsem to neudělal. Někdo ji dost pečlivě zabalil do černýho pytle a omotal provazem. Byla už krapet ztuhlá, když jsem si ji nesl černou nocí domů.

Když jsem s tím tajemným pokladem na zádech konečně dorazil do svý malý garsonky a pořádně za sebou zamknul dveře, zůstal jsem stát v předsíni jak vopařenej. Uviděl jsem před sebou mámu v tý ohromný červený zástěře, jak na mě výhružně zvedá prst. Chvilku jsem na ní koukal jak smyslů zbavenej.

„Ale mami, bylo to mezi odpadkama. A odpadky patřej odjakživa popelářům,“ řekl jsem nakonec výmluvně a prošel jsem i s pytlem kolem máminy černobílý fotky z předsíně do pokoje.

Otevřel jsem si lahváče a koukal se na ten černej balík, ze kterýho koukala nádherná sněhová ruka. Pak jsem vzal nůžky a pomalu, jako nějakej vánoční dárek, jsem ho začal rozbalovat. Nakonec jsem jí celou vybalil a položil na koberec. Sedl jsem si z toho na prdel. Zapálil jsem si cigáro a čuměl na tu krásu.

Byla fakt nádherná. Mohlo jí bejt tak kolem dvaceti. Blond vlasy se jí kroutily kolem rozkošnýho obličeje a končily u drobnejch ramínek. Malej nosík, ohromný plný rty, štíhlej bílej krk. Pod těsným tílkem se jí v podprdě mačkaly dvě nádherný pevný prsa. Sjel jsem pohledem níž. Červený tílko jí končilo nad pupíkem a odhalovalo krásný bledý břicho. Zpod kraťounký sexy minisukně jí koukaly sice trochu krátký, ale stejně naprosto dokonalý štíhlý nohy. Jak jsem tak na ní zíral, ucejtil jsem, že mi jsou kalhoty najednou nějak víc těsný. Ale nejvíc krásný byly ty její oči. Měla obrovský modrý oči s hustýma řasama. Dívala se na mě prázdným pohledem. Sjel jsem očima zase na to krásný tělo. Zapálil jsem si další cigáro a celej večer jsem na to zjevení čuměl. Čuměl a masturboval.

 

Slunce se už šplhalo k poledni, když jsme si druhej den udělali zastávku u opuštěný benzínky a dali si studený kafe z automatu. Opíral jsem se o zeď benzínky, srkal jsem hnusný kafe a nemohl jsem z hlavy vypudit tu včerejší věc. Byl jsem jako ve snu. Za chvilku se ke mně přiloudal Tonda.

„Tak si představ,“ vyhrkl na mě a kafe, který držel v ruce, nebezpečně vyšplouchlo, „že mi moje stará včera odmítla dát večeři. Že prej na ní neměla čas a když si stěžuju, že si mám večeři uvařit sám,“ rozčiloval se. „A to si představ, Karle, že mi ty večeře vaří dvacet let! Dvacet let když z práce přijdu domů, tak vím, že dostanu teplou večeři. Ale teď né, teď né,“ rozkřikoval a skoro mě polil tim hnusným kafem. Pak zvolnil. „Karle, já mam strach, že o ní přijdu,“ dodal zlomeně.

Docela mě štvalo to poslouchat. A tak jsem na to neřikal radši nic.

„Hele Karle, ty dneska nějak mlčíš…,“ začal zase. „Nestalo se ti nic?“

Podíval jsem se na něj a zaváhal jsem, jestli mu to mám říct. „Našel jsem si holku,“ řekl jsem nakonec.

Dal se do smíchu. „Jako fakt? Ty? A kolik jí je prosím tě? Sto?,“ řechtal se jak vůl a já měl v tu chvíli fakt chuť mu jednu ubalit.

„Ne, je mladá,“ nenechal jsem se vytočit. „A moc pěkná,“ dodal jsem.

Tonda si mě chvilku zkoumavě prohlížel. „Hele já ti neskočim na špek. Myslíš, že tebe by nějaká chtěla? Ještě k tomu mladá a pěkná?“

„Hele, drž hubu,“ řekl jsem naštvaně.

„Oukej, oukej, nerozčiluj se, myslel jsem to ze srandy,“ začal couvat. „A jak se jmenuje?“

„Anička,“ vystřelil jsem první jméno, který mě napadlo.

„Hm, to je pěkný jméno,“ zahuhlal Tonda a típnul cigáro o zeď.

 

Anička, pomyslel jsem si, když jsem se vrátil večír domů a z předsíně pozoroval nehybný bílý tělo, který svítilo v obýváku na koberci. Ani nevim, proč jsem jí tak pojmenoval, bylo to první jméno, který mě napadlo.

Otevřel jsem ledničku, vytáhl krásně studenýho lahváče a pořádně se napil.

„Holka, je mi líto, že tu ležíš na tý studený zemi,“ řekl jsem. „Dám tě na gauč, co ty na to?“ Odložil jsem pivo a dřepl si k tý krásce na zem. Natáhl jsem ruku – chtěl jsem jí pohladit, ale ucuknul jsem. Byla šíleně ledová. Vzpomněl jsem si, jak mi máma, když jsem byl malej, vyprávěla pohádku o ledový královně. Vždycky přitom měla takovej hodně vážnej výraz, když nám s bráchou vyprávěla pohádky.

Nakonec jsem ji jemně vzal do náruče a opatrně přenesl na postel. Byla studená a taková trochu ztuhlá, ale už o něco míň než včera, když jsem ji táhnul nocí domů. Dívala se na mě ledově modrýma očima a špulila na mě ty svoje modrý plný rty.

„Víš, nikdy jsem takovou pěknou holku tady neměl, tak nevím, co se sluší a patří, znáš to…,“ řekl jsem nervózně. Z toho jejího pěknýho krku mě běhal mráz po zádech. Zapálil jsem si cigáro a trochu jsem se uvolnil.

„Já nevim, na mě nikdy holky moc neletěly. Nevim, co jsem dělal špatně. Myslel jsem si, že ženský jsou svině, ale ty… ty seš jiná. Moc jiná.“

Potáhl jsem z cigarety. Chvilka ticha. Jen ty její tichý oči.

„Seš moc krásná, víš to? Nejkrásnější holka, co jsem kdy viděl. Kdyby tě viděla moje máma, měla by radost.“ Pak jsem se zamyslel, vstal jsem z gauče a došel do předsíně pro máminu fotku v zaprášeným rámu. Přinesl jsem ji do pokoje a položil na stůl.

„Mami, to je Anička. Aničko, to je máma,“ řekl jsem. Bylo tu hrobový ticho, tak jsem si sedl zpátky na pohovku. Jak se gauč zhoupnul, zlehka se posunula bavlněná minisukně na Aničky noze. Ucejtil jsem známej tlak. Všimnul jsem si, že ta holka má lehce roztažený nohy. Kouknul jsem se na mámy fotku. Ta touha byla nesnesitelná. Rychle jsem se zvednul z gauče, vzal mámu v rámu a odnes ji do předsíně. Pak jsem ještě za sebou zavřel dveře, aby máma náhodou neslyšela.

 Musel jsem trochu zabrat, když jsem jí stehna tlačil od sebe. Ztuhlost sice už trochu opadla, ale pořád byla taková napjatá. Nakonec jsem se do ní dostal. Zajel jsem jí rukama pod červený tílko a zmáčknul to ledový bílý tělo. Všiml jsem si, že má na těle takový šedomodrý fleky. Asi nějaký posmrtný podlitiny. Ale stejně byla dokonalá.

Když jsem celej upocenej skončil, natáhnul jsem se vedle ní na gauč a zapálil si cigáro. Byl jsem udejchanej jako mezek. Ale bylo to božský. Nikdy jsem nešukal s tak fantastickou holkou. To nebylo jako ty vyzobaný šlapky, co mi objednali kluci z práce ke čtyřicátinám. Pak jsem se zarazil. Kurva, to mi už dočista hrabe nebo co? Právě jsem se vychrápal s mrtvolou! I když je sebevíc rajcovní, pořád je mrtvá! Proboha, je ze mě nekrofil, prolítlo mi hlavou. A za to se sedí. Zprznil jsem mrtvolu. Do prdele. Co když na to někdo přijde? Co když mě vyhmátnou? V hlavě mi hučelo.

Šel jsem k polici, kde jsem měl položenou velkou flašku whiskey pro speciální příležitosti, a kopl jsem do sebe velkýho panáka. Musím myslet, řekl jsem si. Ta holka tam nemohla ležet víc než den, tudíž je dost možný, že jí ještě ani nehledají. A pokud jo, nenechal jsem po sobě žádný stopy, podle kterejch by na mě mohli přijít. A já vlastně nejsem vinej. Nevodkrouhnul jsem jí. Já jí jenom našel mezi odpadkama a vzal jsem si jí domů. I kdyby mě našli, prostě jim to vysvětlím a bude to. Ale ty jsi ji právě znásilnil, ozvalo se ve mně.

To sice byla pravda, ale na to přece nepřijdou. Nebo jo? I kdyby jo, pořád jí mohl znásilnit ten, co jí zabil. Ne já. A vůbec, nemají vůbec šanci mě najít.

Dal jsem si ještě jednoho panáka a pak jsem roztáhnul gauč a lehl jsem si vedle ní. Vypadala fakt promrzle, a tak jsem vyndal ze skříně deku a opatrně ji přikryl. Než jsem usnul, díval jsem se na ní a hladil jí ty její nádherný zlatý vlasy.

 

Ráno jsem se probudil a ucítil jsem pod sebou něco měkkýho. Otevřel jsem zalepený oči a došlo mi, že ležím hlavou na jejím rameni. Blonďatý vlasy mi šimraly v nose. Polekal jsem se, protože jsem nebyl zvyklej se ráno vedle někoho probouzet. Vyskočil jsem z postele a vyplašeně na ni koukal. Ležela tam stejně jako včera – bílá jako stěna s očima vytřeštěnýma ke stropu. Mýmu po ránu zpomalenýmu mozku došlo, co se včera stalo. Hlava mě z tý včerejší whiskey bolela jako střep. Před očima se mi začaly jako film přehrávat události včerejšího večera. Ty vole, to jsem takový pako, že jsem se vychrápal s mrtvou holkou? Vyhrabanou z popelnice? Ptal jsem se sám sebe. Jo, asi jsem.

Sedl jsem si vedle ní na postel a zapálil si cigáro. Seděl jsem tam jenom tak v trenkách, rozcuchanej, smradlavej po potu a po odpadkách. A vedle mě ležel v peřinách ten mrtvej anděl. Koukal jsem se na ní a v tu chvíli se ve mně něco hnulo. Něco studenýho se mi hnulo v žaludku, byl to nepříjemnej pocit. Najednou jsem měl pocit, že mi něco schází. Že mi něco chybí.

„Řekni něco,“ řekl jsem jí.

Byla mi zima. A měl jsem takovej zoufalej pocit.

„Prosím tě, řekni mi aspoň slovo.“

Nic. Jen tichý ráno. Někde za panelákama pomalu svítalo a dole ve městě se rozjížděly první tramvaje. A já tam seděl sám. Šíleně sám. Byla tu fakt zima. Na stěně tikaly hodiny a v rohu hučela lednička.

„Kdyby ses aspoň usmála. Podívala ses na mě,“ obrátil jsem se k ní. Pak jsem se z ničeho nic vrhnul do postele a serval z ní peřinu. „Řekni prosím tě aspoň slovo!“ zakřičel jsem. Cejtil jsem, že na mě jde hysterie. Chytl jsem jí za ramena a začal s ní silně třást. „Do prdele, víš co to je bejt každý ráno takhle sám? Každý ráno vstávat do tý hnusný práce, do toho zkurvenýho světa tam venku a večer se zase vrátit domů a vědět, že tam nikdo nečeká? Víš to?,“ třásl jsem s ní a hystericky ječel. Když jí na krk dopadlo pár kapek, uvědomil jsem si, že mi tečou slzy. „A ty si tady jen tak ležíš, čumíš a necháš mě tu jen tak samotnýho?“ zakřičel jsem. Pak jsem se obrátil ke dveřím do předsíně: „Tak aspoň řekni něco ty, mami!“

V tu chvíli mi zahalila hlavu nějaká mlha. Uviděl jsem zase mámu, jak stojí v předsíni v tý velký červený  zástěře a modrý sukni. Na hlavě měla barevný natáčky a smála se. Pak se ten obraz rozplynul a objevil se jinej. Stál jsem pod velkým stromem a pod tim stromem byla díra v zemi. Do tý díry právě spouštěli nějaký čtyři neznámí chlápkové černou rakev. Pak se obraz rozplynul, protože se mi do očí nahrnuly slzy. Seděl jsem zase ve svým malým bytě, na svým starým gauči a vzlykal jsem jako malý děcko. Anička na mě pořád chladně zírala.

„Promiň, holka, promiň mi to,“ brečel jsem. Nedokážeš si představit, jak je mi někdy smutno. Víš, máma umřela. Nikoho jinýho jsem neměl. A teď jsem šíleně sám. A ty, ty jsi taky mrtvá. Nevim, kdo tě dal do tý popelnice, ale musel to bejt pěkněj grázl. Zabít takhle mladou holku…,“ utřel jsem si slzy a zapálil si další cigáro. „Hele mohli jsme se třeba potkat dřív a bejt spolu. Mohla jsi se sem nastěhovat, mohli jsme bejt šťastný. Mít spoustu kámošů, jezdit spolu třeba někam na dovolenou. A pak mít třeba děcka a tak… A já bych chodil z práce domů a věděl bych, že tam na mě budeš čekat a že mi dáš ve dveřích pusu a taky že mi uvaříš teplou večeři. Stejnou, jako mi dělávala máma. A pak bysme si lehli tady do tý postele, stejně jako teď, a povídali si. No a tamto taky, že jo… Nebo bysme šli do hospody K Frcům a dali si tam pivko a pak šli nocí domů a koukali se na nebe a na tom nebi by bylo plno hvězd. Co na to řikáš?“

Neříkala na to nic. Jen se smutně dívala do stropu. Možná jí přišlo líto, že tohle všechno už nikdy nezažije.

Přisunul jsem se k ní a pohladil ji po čele. Lehl jsem si vedle ní a objal ji kolem pasu. Bylo mi dobře. Připadalo mi, že ty její vlasy pořád ještě voněj po nějakým heřmánkovým šamponu. Usnul jsem jak mimino. Vůbec mi nevadilo, že jsem měl už před chvílí vypadnout do práce. Venku se probouzel svět. Zkurvenej svět plnej popelnic, odpadků a špíny. Probouzel se a maskoval to tím krásným svítáním. A to svítání bylo samo. Celej svět byl v tu chvíli sám. Jen já jsem měl ji.

 

Když jsem se probral, venku už byly na ulicích rozsvícený lampy.

„Kurva,“ zaklel jsem. Prochrápal jsem celej den. Mrkl jsem na Aničku a trochu se leknul. Na obličeji a na krku jí začala ošklivě praskat kůže. Pavučina jizev se táhla mezi prsama a končila někde pod tílkem. Prohlížel jsem si jí. Odhrnul jsem z ní deku a ucítil jsem divnej závan. Začal jsem uvažovat, jak dlouho už je asi mrtvá.

Chvilku mi to šrotovalo v hlavě, ale pak jsem se rozhodl okamžitě. Našel jsem vespod ve skříni velkej černej pytel. Opatrně jsem jí do něj nasunul. Ze sklepa jsem přines starou lopatu s ulomenou rukojetí v půlce a dal jsem jí do pytle vedle Aničky. Pytel jsem nahoře zavázal provázkem. Dal jsem si panáka a pak ještě jedno pivo. Čekal jsem až se setmí. Divil jsem se, že mě ještě nesháněl nikdo z práce, ale bylo mi to vlastně úplně fuk. Když se nad město snesla noc, dal jsem si do kapsy krábu cigár a štípačky, popadl jsem pytel a vyrazil do tmy. V předsíni jsem se ještě podíval na starou fotku. Se slovy: „Neboj, mami. Vrátim se brzo,“ jsem zabouchnul dveře a vyrazil ven.

 

Připadal jsem si jak vrah, když jsem se dral skrz černej lesík s pytlem na zádech a s lopatou v ruce, kterou jsem vyndal z pytle, aby jsem ho mohl nést na rameni. Naprosto přesně jsem věděl, kam mám namířeno, když jsem se plížil pod dlouhejma větvema borovic. Ve chvíli, kdy mi to napadlo, se mi před očima zjevilo jediný místo, kam jí pudu zakopat. Na tu obrovskou galaxii lidskejch ztrát, na obrovskej hřbitov lidskýho odpadu, na místo, kam se svážely všechny ty špinavý poklady, kterejm sme každej den sloužili – na skládku.

Nakonec kam jinam bych jí měl dát? Našel jsem jí v popelnici jako odpad a odpad se normálně vozí na skládku. Pod nohama mi křupaly větve a někde v dálce zahoukala sova.

Když jsem konečně vylezl z lesa, ocitnul jsem se před ohromným oploceným pozemkem. Na rezavým plotě byla nakřivo pověšená cedule „Skládka“ a pod ní nápis „Vstup zakázán“. Za plotem se ve stínech zákeřně krčily obrovský hromady odpadu.

Opatrně jsem položil pytel a lopatu na zem, vytáhnul z kapsy štípačky a začal vyrábět díru v plotě. Šlo to lehce, plot byl už celej zrezlej. Za chvilku jsem byl hotovej. Prostrčil jsem nejdřív pytel s Aničkou, pak lopatu a teprve potom sebe. Rozhlídnul jsem se po skládce, jestli je čistej vzduch, a pak jsem se opatrně začal plížit skrz ní.

Bylo tady nevídaný množství odpadu. Tohle není skládka, pomyslel jsem si. Tohle je fakticky hřbitov. Všude, kam se člověk podíval, jen samej odpad. Vraky aut, zčernalý ledničky, rozflákaný kočárky, stohy papírů, hadrů, starejch hraček, otřískaný kusy nábytku, bylo tu fakticky všechno. Vršilo se to do hromad, takže z toho vznikalo jakýsi město, mrtvý město starejch použitejch krámů, který už nikdo nechce. Najednou mi připadalo, že sem tak nějak asi taky patřím. Připadal jsem si jako ty kostry kočárků a starejch aut, který už nikdo nepotřebuje a nikdy potřebovat nebude. Trčely tam do nebe, úplně samy a zbytečný. Byli jako poslední pozůstalí svý doby. Bylo tu nezvyklý ticho. Přeběhl mi mráz po zádech. Nevím, jestli to bylo zimou nebo tím místem. Oklepal jsem se a vyrazil jsem mrtvým městem vpřed.

Pěkně to tu smrdělo. Tady si, holka, můžeš zavánět jak chceš, pomyslel jsem si. Tady v tom puchu už to nikdo nepozná.

Vzadu za hromadou šrotu byl pěknej zastrčenej plácek, hned kousek od plotu. Řekl jsem si, že tady by to bylo nejlepší. Sesbíral jsem ze země pár kartónovejch krabic, který se tu válely, vzal jsem lopatu a dal se do kopání.

Země tu byla docela tvrdá a tak jsem měl co dělat, abych vykopal aspoň mělkou jámu. Vylez jsem z tý díry a byl jsem udejchanej jak čokl. Zapálil jsem si cigáro a začal rozvazovat pytel. Zase jsem ucejtil ten ledovej pohyb v žaludku. Když na mě z pytle vykoukla její hlava, vzpomněl jsem si na dnešní ráno, když jsem vedle ní tak blaženě usnul. Bylo to jedno z nejlepších rán v mým životě. Bylo to krásný, protože jsem nebyl sám.

Zase sem v očích ucejtil horký slzy. Přejel jsem jí dlaní po modrým obličeji.

„Miluju tě,“ řekl jsem. „Hele nikdy jsem nikoho nemiloval. Snad jen svojí mámu. Škoda, že jsem jí to nikdy neřek. Ale tebe miluju taky.“

Nevěděl jsem, co mam ještě říct. Napadlo mě, že by se slušelo se s ní nějak rozloučit, ale v tu chvíli mě nic pořádnýho nenapadalo. 

„Proč…proč mě musíš opustit i ty? Bylo to s tebou fakt hezký. Takovou holku jako ty už nenajdu,“ hlas mě přeskakoval jako malýmu klukovi. „Budeš mi fakticky chybět,“ řekl jsem se slzama v očích, pohladil jí po vlasech a zabalil zpátky do černýho pytle. Pak jsem ho opatrně vzal a něžně ho položil do čerstvý hlíny. Chvilku jsem tam jen tak stál a zíral do tý černý jámy. Bylo mi divně. Cejtil jsem strašnej smutek.

Mlčky jsem vzal lopatu a zaházel jámu černou hlínou.

Když jsem se vracel ztichlou skládkou, na nebe vyplul bílej měsíc. Svítil jako její kůže.

Prolezl jsem plot a ještě naposled se podíval dírou v plotě zpátky na skládku.

„Tak jsme zůstali zase sami, mami,“ řekl jsem a vydal se směrem k lesu. Potřeboval jsem panáka.

 

Download: Popelar a mrtvola (2011).doc (70 kB)