Po klapkách klavíru

Eroticky cudná slaďárna

Stála jsem u okna a opírala se lokty o parapet. Venku hustě sněžilo a vločky v ladných piruetách tančily za oknem, aby pak skončily na ztemnělém dvoře vnitrobloku. Přivřela jsem oči a slastně vychutnávala ten klid. Vždycky jsem milovala zimu. A ještě víc jsem milovala čtvrteční podvečery v tomhle podkrovním bytě.

„Tak co, budeme pokračovat?“ vytrhl mě ze zadumání hluboký příjemný hlas.

„Ještě ne, vždyť venku tak krásně sněží,“ odpověděla jsem. Ke klavíru se mi opravdu nechtělo. „A mám hrozně zmrzlý prsty,“ vymlouvala jsem se jako malá holka.

„Tak si je neopírej o ten studenej parapet,“ řekl a já se na něj konečně otočila. Seděl u klavíru a s trochu rozpačitým úsměvem mě pozoroval. Sníh mě najednou přestal zajímat. Sedla jsem si na stoličku vedle něj a zachumlala se do svého proužkovaného svetru.

„Teď jsem se tu celou dobu snažila já, tak mi zahrajte něco vy,“ navrhla jsem. Několikrát mi nabízel, abych mu tykala, ale já prostě nechtěla.

„Pokud vím, tak mě platíš za to, abych tě učil hrát na klavír. Ne abych ti na klavír hrál já,“ rozesmál se.

„Prosím,“ vykouzlila jsem psí oči. Chvilku mlčel a pak v něm přece jen zvítězila chlapská ješitnost a dal se do hraní.

Předstírala jsem, že sleduji jeho prstoklad, ale ve skutečnosti mě správná poloha ruky vůbec nezajímala. Sledovala jsem jeho silné prsty, jak nejprve zlehka pohladily klaviaturu a velmi něžně zmáčkly prvních pár klapek. Tóny se pomalu a tichounce jako sníh začaly vznášet po pokoji. Jako vždycky jsem poslouchala a sledovala jeho ruce se zatajeným dechem a na chvilku jsem pocítila nesmírnou touhu být tím klavírem nebo alespoň jedinou klapkou hýčkanou jeho prsty.

Pak jeho ruce klouzající po klávesách zrychlily a tóny se začaly splétat do kudrlinek a piruet. Podívala jsem se na něj. Ve tváři se mu zračil pouze klid a soustředění. Z nesmělých tónů se postupně stávala silnější a intenzivnější melodie. Prsty ještě víc přitlačily na klapky, až mě z toho přeběhl mráz po zádech. Rozbušilo se mi srdce. Pak zcela nečekaně přešel z hlubokých agresivních tónů do slabounkého pianissima. Prsty teď jen něžně hladily klávesy. Čím víc klaviaturu rozmazloval, tím víc jsem ho v transu pozorovala a tím víc jsem si přála být tou melodií, která mu zní v hlavě a kterou vytváří svými prsty. Skladba se začala chýlit k závěru, gradovala a já nemohla už ani dýchat. Ještě několik středně silných tónů a nakonec vyvrcholení v agonickém mollovém forte.

Když dozněl poslední tón, otočil se ke mě.

„Prosím, ještě,“ zašeptala jsem. Podíval se na mě tmavýma hlubokýma očima. Nemohl si nevšimnout, jak mě to jeho hraní rozrušilo. Ostatně všiml si toho už dřív. Mrknul na hodiny, které ukazovaly pět minut po sedmé, a řekl: „Myslím, že pro dnešek jsme skončili.“

Proboha, hrklo ve mně. Tak rychle to uteklo? To není možný, teď to přece nemůže skončit! Na tuhle dvouhodinovku jsem se těšila celý týden.

Zamrkala jsem na hodiny. „Sakra. Myslím, že už ten vlak nestihnu,“ zalhala jsem.

Poznal, že si vymýšlím. Měl mě přečtenou jako knížku. Chvilku jen tak mlčel a pak se zeptal: „Piješ bílý nebo červený?“

Vytřeštila jsem na něj oči, protože jsem myslela, že mi vyhodí ven na mráz.

„Bílý,“ vyhrkla jsem.

Ztěžka se zvednul a odešel do kuchyně. V útulném mezonetovém pokojíku se na chvilku rozhostilo ticho. Za okny tiše padal sníh a já byla najednou spokojená jako želva. Přiložila jsem ruce na klaviaturu a začala hrát. Prvních pár tónů se mi povedlo, ale pak jsem to zkazila. Začala jsem tedy znovu, ale opět jsem skončila na stejném místě a nevěděla, jak dál. Zaposlouchala jsem se do melodie a snažila se objevit správný tón. Ve svém soustředění jsem přestala vnímat okolí a nevšimla si ani těžkých kroků vracejících se z kuchyně.

Náhle mě chytla velká dlaň a posunula mojí ruku na správnou klapku.

 „Musíš tam zahrát cis,“ ozval se hlas přímo vedle mé hlavy a já ucítila na svém uchu jeho škrábající vousy.

Zahrála jsem cis a podívala se na něho. Rty jsem se skoro dotýkala jeho tváře. „Chtěla bych umět hrát jako vy.“

„Budeš, máš talent. Ale musíš se učit,“ odpověděl a stále mi svíral ruku ve své. Pak ji pustil a podal mi skleničku vína.

Napila jsem se. Bylo sladké. Jenže já jsem se učit nechtěla. V tu chvíli jsem tam chtěla jenom sedět, dívat se mu do očí a na ruce, které hýčkaly klavír, jakoby to byla jeho milenka.

Za oknem už zavládla černočerná tma a začalo ještě víc chumelit. Lampička nad klavírem vydávala příjemné měkké světlo.

„Chceš ještě něco zahrát?“ zeptal se.

Přikývla jsem.

„Chtěla bych bejt vaše skladba,“ řekla jsem potichu a zasmála se tomu.

Nic na to neodpověděl a začal hrát. Klavír, který se složitým mechanismem rozezníval, se najednou stal celým mým tělem. Smrkové dřevo začalo rezonovat a struny uvnitř konstrukce se chvěly a napínaly k prasknutí. Když to už nemohly vydržet a hrozily, že samým vzrušením prasknou, sešlápl pedál a utlumil je. A jednotlivé klapky představovaly každičký kousek mého těla, když po nich jen tak zlehka klouzal, někdy trochu přitlačil, pak zase zjemnil. Položila jsem mu hlavu na rameno, dívala se, poslouchala a cítila. Cítila každý jeho dotek.

Když dohrál, ještě dlouho jsme tam takhle spolu seděli a poslouchali jen svůj vlastní zrychlený dech a šustot vloček za okenním sklem.

Při rychlém loučení mi pak ve dveřích vlepil pusu.

 

O pár dní později mi přišla strohá textovka: „Ruším zbytek všech hodin klavíru. Peníze ti samozřejmě vrátím.“

Šok. Co se stalo? Byla středa a já se na zítra těšila tak, že jsem radši ani moc nevylézala ven, abych si náhodou nezlomila na náledí ruku. A teď tohle?

„Trrrrrrr!“ zvonila jsem dole u dveří domu, kde bydlel. Chvilku se nic nedělo. Pak se v posledním patře hned pod střechou otevřelo okno a z parapetu spadla vrstva studeného sněhu. Díval se ně mě jako by přemýšlel, jestli mě má pustit nahoru nebo ne. Pak zmizel a za chvilku se ozvalo drnčení zvonku.

Rychle jsem vyběhla nahoru a zaklepala na dveře. Otevřel a zevnitř bytu zaválo příjemné teplo a známá vůně.

„Můžete mi to vysvětlit?“ zeptala jsem se.

„Nemůžu,“ odpověděl a vyndal z kapsy u bundy peněženku. Z ní vytáhnul tisícovku a podal mi jí. „Tady máš ty peníze za zbylé lekce, zbytek si nech,“ řekl.

Jako v transu jsem vzala bankovku a při pohledu na jeho ruku mě sevřela nějaká strašná úzkost. Už nikdy?

„Ale říkal jste přeci, že mám talent. Musíte mě učit!“ zaprotestovala jsem.

Opřel se o futra a trochu smutně na mě podíval. „Máš talent, to je pravda. Jednou budeš lepší než já. Ale musíš to zvládnout beze mě,“ řekl nekompromisně.

Dívala jsem se na něj, do očí se mi hrnuly slzy a ještě ke všemu mě dráždila ta vůně a teplo z podkrovního bytu. „Jseš sobec,“ řekla jsem vyčítavě a hlas mi přeskočil. Ve vzteku jsem mu začala tykat. Nemohla jsem udržet slzy, a tak jsem se otočila na patě a utíkala po schodech dolů. Měla jsem pocit, že mě sledoval dokud se za mnou dole nezabouchly vchodové dveře.

Nikdy jsem se tam už nevrátila.

 

Když jsem ho pak po letech stýskání a proklínání potkala na vánočním koncertě, přišel ke mně se dvěmi skleničkami vína a jednu mi podal.

„Moc ti to sluší. A hraješ dobře,“ řekl.

Dívala jsem se na něho jako na přízrak. Nemohla jsem uvěřit tomu, že stojí přímo přede mnou a dívá se zase na mě těma svýma tmavýma dobráckýma očima.

„I přes to, že jste se na mě vykašlal,“ vpálila jsem mu výčitku a napila se vína. Bylo bílé a sladké.

„Udělal jsem pro tebe a pro sebe to nejlepší, co jsem mohl,“ řekl a usmál se. Hodně zestárnul.

Když viděl můj udivený výraz, pokračoval: „Já tě přece nemohl učit a zároveň tě mít rád. Víš, jak to pro mě bylo těžký?“

„Vy jste mě měl fakt rád?“ zeptala jsem se trochu překvapeně.

„Přece jsi byla moje nejoblíbenější skladba, ne? Ještě si tě občas hraju,“ usmál se. „Omluv mě, budu už muset jít,“ řekl. Pak se otočil a pomalým krokem odešel ze sálu.

Jako opařená jsem přešla k velikému oknu a dívala se za ním ven, dokud nezašel za roh ulice. A v tu chvíli se z nebe začal pomalinku sypat bílý sníh.