Malíř

Dopsané v září 2012, ale námět je velmi starý. Tak trochu srdeční záležitost.

 

V pozdním zářijovém odpoledni slunce ještě příjemně hřálo, ale ve vzduchu už visel syrový podzim. Městský park byl téměř prázdný. Libor seděl pod korunou starého dubu na rozkládací rybářské stoličce. Právě nanášel štětcem barvu na plátno natažené v dřevěném rámu. Pokoušel se zachytit scenérii parku, nad kterým se černalo zatažené nebe.

Ze severu zavál ostřejší vítr. Libor si přitáhnul límec kabátu ke krku a přihnul si z lahve červeného vína. Vypil už skoro celou flašku. Možná proto mu při vykreslování větve borovice ujela  ruka.

„Do hajzlu,“ zaklel. Sklonil se nad plátnem a přemýšlel, jak přetah co nejlépe zakrýt. Když zvedl oči, aby se podíval na jehličnan, něco náhle upoutalo jeho pozornost. Na cestě vedoucí parkem klopýtalo bosé stvoření. Malíř přimhouřil staré oči a rozpoznal dívku oblečenou do roztrhaných špinavých šatů.

Dívka náhle zakopla o kámen a upadla na štěrkovou cestu. Nehýbala se. Libor se těžce zvednul z nízké židličky a přispěchal k ní.

„Holka?“ řekl a odhrnul jí vlhké černé vlasy z tváře. „Holka, vzbuď se! Fuj, z tebe táhne chlast. A seš bílá jak ředitel vápenky.“

Dívka však nereagovala ani když jí malíř uštědřil pár mírných plácnutí po tváři. Vypadala, že tvrdě spí. Libor se na ní chvíli bezradně díval.

„Tak pojď,“ řekl nakonec a zabalil ji do svého kabátu.

Když ji pak v náručí nesl domů, těžké šedivé mraky nad ním hrozily, že každou chvilku spadnou a rozmáčknou svět.

 

„Napij se kafe, udělá ti dobře,“ řekl malíř a postavil hrnek vonící černé kávy před dívku.

Ta teď seděla na židli zachumlaná v dece a s tupým výrazem hleděla před sebe.

„Mám takovej divnej pocit v břiše,“ zašeptala.

„Hlad?“ zeptal se. Když pokrčila rameny, seškrábl z pánve poslední zbytek rizota a ohřál ho v mikrovlnce.

Dívka začala jídlo rychle hltat, jakoby měsíc nic nejedla.

„Lepší?“ zeptal se, když jí poslední zrníčko rýže zmizelo v útrobách. Přikývla.

„Co jsi zač?“ zeptal se.

Když dívka zarytě mlčela, usmál se a uklidil prázdný talíř do dřezu. „Přece mi nechceš tvrdit, že jsi spadla z nebe?“

Dívka zvedla hlavu a podívala se na něj hlubokýma modrýma očima. Liborovi z toho pohledu přeběhl mráz po zádech. Na chvilku mu připadalo, že se v těch očích zračí veškerá křivda světa.

„A co když jo?“ odvětila drze. Pak se opět schoulila do deky. „Je mi zima,“ zakňourala.

Libor by ji nejraději vyhodil ven na ulici. Neměl po tolika letech samoty chuť dělit se najednou s někým o svoje soukromí. Ale při pohledu na to třesoucí se tělíčko se v něm ozval soucit.

Řekla mu, že se jmenuje Veronika.

 

O několik minut později seděl ve svém neuklizeném ateliéru. Z koupelny sem doléhalo jemné šplouchání vody. Libor si prohlížel svůj odraz v okně.

„Blbče,“ promluvil sám k sobě. „Podívej se na sebe. Jak jsi starej, tak jsi blbej. Loni ti bylo šedesát, pomalu už neudržíš štětec v ruce a teď si sem přitáhneš mladou holku. A jsi tak blbej, že místo abys s ní vyrazil dveře, tak jí ještě napustíš vanu. Chudák Maruška, kdyby to viděla,“ řekl a při vyslovení jména se mu zlomil hlas. Podíval se na veliký obraz, který dominoval celé místnosti. Byl to portrét usmívající se starší ženy se slunečnicí ve vlasech. Navzdory vráskám, které brázdily její obličej, vypadala skutečně krásně.

Z přemýšlení Libora vytrhlo volání ozývající se z koupelny. Přes umakart však nešlo rozpoznat jednotlivá slova.

Nejprve se zdráhal vejít, ale nakonec se osmělil. Když vstoupil, dívka seděla ve vaně a rukama si objímala kolena.

„Strašně to svědí. A pálí,“ řekla mu se slzami v očích.

Naprázdno polkl a přistoupil k vaně. Když však spatřil dívčina záda, zděšeně sebou trhl.

„Ježíši,“ vydechnul.

Bílá záda totiž pokrývaly hluboké, zhnisané a zanícené jizvy. Liborovi se při pohledu na tu zmasakrovanou kůži zvednul žaludek.

„Kdo ti to udělal?“ vykoktal ze sebe a kleknul si vedle vany.

„Už jsem ti přece jednou řekla, že jsem spadla z nebe,“ odpověděla Veronika.

Když Libor uviděl pár drzých modrých očí, měl chuť jí vlepit facku, ale nakonec se ovládnul.

„Dobře,“ připustil. Rozhodl se, že přistoupí na její hru. „Proč tě teda vyhnali?“ zeptal se a natáhl se pro indulonu.

„Ty mi věříš?“ vyvalila na něho oči.

„Ne, jen si z tebe dělám srandu. Jako ty ze mě,“ řekl a dotkl se prstem s indulonou dívčiných zad. Ta sykla bolestí a ucukla. Horká voda trochu vyšplíchla z vany. „Budeš to muset vydržet,“ řekl. „Jinak to nenamažu.“

„Nedělám si z tebe srandu,“ procedila skrz zuby. „Přestala jsem věřit v Boha.“

„Copak to jde, aby andělé nevěřili v Boha?“ zeptal se posměšně Libor a začal roztírat velkými vrásčitými dlaněmi krém po dívčiných zádech. Viděl, jak bolestí zatíná zuby a snažil se ignorovat její vzlyky.

„Myslím si, že Bůh umřel. Prostě chcípnul. Lidi ho zabili… Sakra, to není možný, aby to takhle bolelo!“ vykřikla hlasem plným bolesti. Po tvářích se jí kutálely slzy jako hrachy.

„Já jsem v Boha nikdy nevěřil,“ řekl malíř a kreslil ji dál dlaní po jizvami zvrásněné kůži. Nebyl to hezký pohled, ale při pomyšlení na zbytek toho na první pohled dokonalého těla, které bylo ukryto pod vodou, začalo být ošetřování Liborovi docela příjemné.

„A to je právě to. Přestali jste věřit a tím jste ho zabili. A když jsme ho popřeli i my, vyhnali nás. A udělali nám tohle,“ ukázala si hubeným prstem na záda.

Libora napadlo, že je překvapující, jak ta holka dovede lhát s takhle vážnou tváří. Pořád přemýšlel, kdo a proč jí tyhle rány udělal. Uvažoval, jestli vlivem bolesti nepřišla o rozum.

Když se pak Veronika vypotácela z koupelny, stěží se držela na nohou. Na sobě měla jen Liborovu velikou kostkovanou košili, na kterou se teď ze zad nalepila indulona a hnis z mokvajících ran. Svezla se na gauč a okamžitě usnula.

Malíř ji chvilku pozoroval a pak ji přikryl dekou.

Ještě než se odebral do své postele, zamknul dveře od bytu a klíč si pro jistotu schoval pod polštář. Nevěděl, co ta holka je zač. Mohla mu klidně šlohnout pár obrazů a vytratit se pryč.

Ačkoliv si myslel, že z dnešního zážitku nebude moct spát, usnul velmi rychle tvrdým a zdravým spánkem.

 

Když se ráno vzbudil, Veronika ještě spala zachumlaná pod tlustou dekou. Nechal ji ještě odpočívat, udělal si kafe a šel si sednout do ateliéru. Tak, jak to dělával už několik let, kdy byl v důchodu.

„Ahoj Maruško,“ pozdravil dámu na obraze se slunečnicí ve vlasech. Trochu ho při pohledu na obraz píchlo u srdce a on pocítil stesk a starý pocit viny. Stejný, jaký se vracel každé ráno.

Povzdechl si, uchopil štětec a podíval se na prázdné plátno v rámu. Včerejší krajinu se mu dodělávat nechtělo. Dokončí ji někdy jindy, až si zase vyjde odpoledne do parku.

„Prázdný jako moje hlava,“ okomentoval plátno před sebou.

Zkusil načrtnout pár tahů. Cítil, jak se ruka se štětcem třese. Náhle přetáhnul linii. Vzteky zrudnul a mrštil štětcem do kouta.

„Do hajzlu, proč mi to nejde? Řekni, Maruško? Co mám udělat?“ obrátil se s výčitkou na obraz. „ Je to trest? Za to, jak jsem se choval? Nebo jsem už fakt tak starej?“ řekl a chytil se za šedivé vlasy. „Vždyť jsem to přece nemohl vědět. Nemohl jsem vědět, co se stane,“ řekl zoufale a podíval se do okna. V jeho odraze uviděl sám sebe. A za svými zády spatřil anděla. Alespoň si to na krátkou chvíli myslel.

„Už jsi vzhůru?“ otočil se.  Snažil se, aby tón jeho hlasu působil klidně. Když ji ale uviděl zarazil se. Stála tam bosá a křehká. Velká kostkovaná košile na ní visela a odkrývala hubené, skoro dětské nohy. Nebyla už ošklivá jako včera. Šedivé kruhy pod očima zmizely, dlouhé vlasy měla učesané a zastrkané za ušima.

„Sluší ti to,“ vydechl.

„S kým sis to tady povídal?“ zeptala se a popošla k němu. Bosé nohy pleskaly o studenou podlahu.

„Ale s nikým,“ odvětil.

„Chceš, abych už šla, viď? Nechci tě tu otravovat,“ řekla a upřela na něj veliké oči.

Libor tu otázku čekal a nějak automaticky počítal s tím, že jí řekne, aby vypadla. Ale teď, když stála kousek od něj, ještě stále vonící spánkem, pocítil touhu, aby tu ještě chvilku zůstala. Najednou tu nechtěl být sám. Najednou tu nechtěl být jen s Maruškou.

„Máš kam jít?“ zeptal se.

Zavrtěla hlavou.

„Tak jestli chceš, ještě tu zůstaň. Mně nevadíš,“ řekl vlídně a sám sebe překvapil. Veronika se na něj usmála. Vycházelo z ní jakési světlo, které ho velmi uklidňovalo. Pak se obrátila a se zvědavostí si začala prohlížet obrazy, které zaplňovaly všechny stěny ateliéru. Libor tak uviděl, že má přes celá záda na košili nalepený krvavý suchý strup.

„Heleď,“ začal nesměle, „ten, kdo ti udělal ty jizvy na zádech, musel bejt pěknej parchant. Nebylo by dobrý, aby takovej sadista běhal jen tak venku. Neměli bysme to třeba nahlásit na policii?“

„Ty mi pořád nevěříš, co?“ řekla vyčítavě. „Co to maluješ?“ zeptala se.

„Obraz,“ odsekl zlostně.

„Tak to by blbej neřekl,“ řekla a drze vystrčila bradičku.

„Nevím, nejde mi to,“ řekl Libor otráveně. Byl ale rád, že se může konečně někomu svěřit. „Chybí mi inspiraci. Nevím, co malovat. Ruka se mi klepe jako osika. Bojím se, že za chvíli neudržím ani štětec,“ řekl, sklopil oči a podíval se na své veliké staré ruce.

Pak Veronika udělala něco, co Libor nečekal. Přistoupila k němu a uchopila jeho ruce do svých hebkých dlaní. Zlehka ho políbila na čelo a Libor měl pocit, že její rty voní po malinách a po něčem dávném a zapomenutém. Pohladila ho po vlasech, které pomalu ale jistě začínalo stáří barvit stříbrem. Na chvíli zavřel oči.

Když je zase otevřel, najednou věděl. Vzal do ruky štětec, namočil ho do barvy a začal zaplňovat plátno. Najednou měl pocit, že jeho tahy jsou přesné, jeho ruka jistá. Najednou věděl, co má malovat.

Když Libor posledním máchnutím štětce zakončil svůj nový obraz, venku již zapadalo slunce. Veronika seděla na zemi a stejně jako předtím ve vaně si objímala kolena. Celý den sledovala, jak se na plátně rodí malířovo dítě. Pozorovala jeho zamyšlenou vrásčitou tvář, která jí náhle připadala krásná. Dívala se na jeho ruce, trochu hromotlucké, ale přesto jemné, jak manipulují se štětcem a s tou největší precizností dávají prázdnému plátnu život.

Teď vstala, stoupla si za Libora a opřela se bradou o jeho rameno.

„Jak se to bude jmenovat?“ zeptala se a prohlížela si dílo.

„Co třeba Láska?“ navrhnul Libor.

„Láska,“ ušklíbla se dívka. „Co to je?“

Libor nechápal její otázku, ale v tu chvíli věděl, že na ni musí odpovědět. „No to je taková zvláštní věc,“ začal obšírně, „je to něco, co ti dá křídla a umožní ti to létat a pak ti to ty křídla sebere a zničí tě to.“ Pak se zamyslel nad tím, co řekl. Nikdy ho nenapadlo přemýšlet o tom, co je to láska.

„A teď ti namažu ty tvoje hrozný záda,“ ukončil pak tuhle filozofickou debatu.

 

Večer si Libor lehnul do své postele, rozsvítil lampičku a začal si číst jednu ze svých oblíbených detektivek. Jen co však přečetl pár řádek, otevřely se s vrznutím dveře a do pokoje potichu přicapkal pár bosých nohou. Po špičkách se přikradly k posteli a pak malíř náhle ucítil šimrání voňavých vlasů na svém rameni. Sklouzl očima na Veroniku, která se k němu schoulila. Vůbec mu to nebylo nepříjemné. Spíš uvažoval, jestli bude schopen tohle vydržet. Mladé pružné tělo ho dráždilo, stejně jako dva plné výstupky na hrudi pod bavlněnou košilí.

„Kolik ti vůbec je?“ řekl rozechvělým hlasem a okamžitě se za tu otázku chtěl nafackovat.

„O hodně víc než tobě,“ zamumlala ospalým hlasem aniž otevřela oči. Trochu zavrtěla hlavou a Liborovi se tak dostal pramen havraních vlasů do tváře.

„Promiň, já zapomněl,“ řekl měkce a pohladil ji po vlasech. „Vy andělé se dožíváte hodně let, že?“

„Mhmh,“ zavrněla ze spaní a přitiskla svůj nos na krk pokrytý šedivými vousy.

Libor ji vtiskl polibek do vlasů a zhasl lampičku. Na krku cítil její horký dech a vnímal vedle sebe její vláčné tělo, ale neodvážil se ho dotknout. Nechtěl zničit tu křehkou platonickou atmosféru, která se zhmotňovala mezi nimi.

 

A pak nějaký čas dny plynuly v podobném duchu. Veronika dál zůstávala v malířově bytě. Libor byl rád, že po dlouhé době má společnost. Navíc její inspirativní schopnosti byly skutečně neuvěřitelné. Zdálo se mu, že s ní, její živelností a energií omládnul o dvacet let. Celé dny seděl v ateliéru a maloval jeden obraz za druhým. Dívka vždy seděla na zemi nebo na parapetu okna a zasněně ho pozorovala. Libor začínal mít pocit, že se do něj nejspíš nějakým podivným platonickým způsobem zamilovala.

„Nikdy jsi nemluvil o té ženě, se kterou si každé ráno povídáš,“ řekla mu jednou při malování a ukázala na veliký portrét ženy se slunečnicí.

„To byla moje manželka,“ odpověděl jí.

„Byla? Zemřela?“ zeptala se Veronika.

„Ano,“ řekl a přestal malovat. Podíval se do dívčiných očí a povzdechl si. „Víš, Verunko, Maruška byla hodně nemocná. A pak jsme se jednou pohádali a já byl na ní dost ošklivej. Neměl jsem to dělat, když jsem věděl, jak moc je nemocná.“ Liborovi se začal třást hlas.

Veronika ho trpělivě pozorovala. Vycházel z ní takový klid, že se malíř rozhodl pokračovat.

„Pak jsem se sebral a odešel jsem do hospody. Strašně jsem se tam ožral. Potřeboval jsem se z toho prostě vypít. Z tý její nemoci, z hádky. Všechno to na mě padlo. Když jsem se k ránu vrátil domů, Maruška nebyla ve svý posteli. Našel jsem jí v ateliéru. Ležela na pohovce a byla mrtvá,“ zašeptal Libor a po tváři mu tekly proudy slz.

Utřel si rukou oči a pokračoval: „Při pitvě pak zjistili, že ji nezabila ta nemoc, ale že se zabila sama. Otrávila se mýma malířskejma barvama. Těma, kterejma jsem maloval ten její portrét,“ ukázal na obraz a slzy se mu zachytávaly v šedivých vousech. „Nikdy jsem si to neodpustil. Kdybychom se nepohádali, kdybych neodešel do tý zatracený hospody, tak se to nestalo. Můžu za to já. Je to moje vina,“ řekl a zabořil hlavu do dlaní.

Pak ucítil dívčiny horké dlaně na svých šedivých skráních.

Zvedl k ní hlavu. Najednou mu přišlo, že v jejích bezedných očích najde vysvobození. Najednou jí chtěl poprvé strašně moc věřit.

„Verunko, ty víš, jestli mi Maruška odpustila?“ zeptal se. Jedné jeho polovině mozku přišla ta otázka naprosto absurdní, druhá ale chtěla věřit.

Dívka přikývla a trochu se usmála.

„A má se Maruška dobře? Čeká na mě?“ zeptal se.

Veronika opět přikývla. Libor ji hleděl do klidné neprostupné hladiny blankytného moře jejích očí a měl najednou pocit, že z něj spadl obrovský kámen.

„Nakreslíš mě taky?“ zašeptala pak.

 

Do ateliéru svítilo zářijové slunce a osvětlovalo prach, který se líně vznášel po celé místnosti. Obraz byl už skoro hotový. Veronika stála vedle Libora a zamyšleně pozorovala svoji podobiznu na plátně.

„Namaluj mi ještě křídla, prosím,“ požádala ho.

Liborovi bezděčně prolétlo hlavou, že už se jí záda díky jeho starostivé péči pěkně zahojila. Zůstaly jen ošklivé růžové jizvy.

„Vážně?“ zeptal se.

„Víš, mám takový pocit,“ řekla nejistě, „že díky té lásce k tobě mi znovu rostou.“

Libor se na ni podíval. Že je do něj zamilovaná, poznal už dávno, ale stejně ho její vyznání zaskočilo. Tak jako dlouhý polibek, který mu vzápětí věnovala a kterému se nebyl schopen bránit.

„Promiň,“ řekla pak a provinile sklopila hlavu. „Bylo to silnější než já.“

Libor se beze slova otočil zpět k plátnu a začal malovat prachová bílošedivá křídla.

 

To ráno bylo teplé a vonělo tlejícím listím. Libor kráčel kaštanovou alejí od malého krámku s potravinami zpátky domů. V tašce nesl několik rohlíků a jahodovou marmeládu. Cítil se dnes velmi dobře. Měl radost, když po probuzení vedle sebe uviděl spící Verunku zachumlanou do deky a pak tu samou Veroniku na plátně. Ta druhá se od té první lišila pouze dvěmi velkými a trochu ušpiněnými křídly.

Těšil se zpátky domů, a tak přidal do kroku. V břiše už mu začalo hlady škrundat. Když přecházel křižovatku, projela kolem něho obrovskou rychlostí houkající sanitka.

Doufal, že Veronika bude ještě spát a on ji bude moct pomaloučku vzbudit. Moc se mu líbilo, jak na něj po ránu vztekle prskala a nechtěla vstávat. Připadalo mu úžasné, jak ho život začal najednou zase bavit.

Z myšlenek ho vytrhlo policejní auto se zapnutým majákem, které projelo kolem.

Mohli by jít dneska po snídani do parku a namalovat nějakou krajinu, uvažoval. Počasí na to bylo ideální.

Když došel až k činžovnímu domu, kde bydlel, leknutím zůstal stát. Před domem parkovala sanitka a policejní auto. Z vedlejší ulice právě přijížděli hasiči. Pod okny stál dav lidí, kteří se nad něčím skláněli, strkali do sebe a pořvávali jeden na druhého. Na kraji davu poznal sousedku z druhého patra.

 „Co se stalo?“ přispěchal k ní.

„Představte si,“ začala kvapně sousedka, „nějaká holka před chvílí vyskočila z vokna.“

Liborovi se v tu chvíli zatmělo před očima. To nemůže být moje Veronika, to bude nějaká jiná, uklidňoval se, ale stejně ho zachvátila hrůza.

„Museli zavolat hasiče,“ pokračovala sousedka. „Vyskočila asi z nejvyššího patra, protože jí tady sbírají po celý ulici!“

Ne, to přece nemůže být pravda, říkal si v duchu Libor. Veronika, moje Veronika, hučelo mu v hlavě. Naprosto ochromený se s otázkou v očích dopotácel k mladému uhrovitému hasiči.

Všechno to sedělo. Páté patro. Levé okno. Byt pana Česala.

„Pane Česale?“ křičel na něho hasič. „Ta dívka bydlela u vás? Víte, jak se jmenovala?“

Libor seděl na zemi a tiskl si dlaně ke spánkům.

„Veronika,“ zašeptal. „Jmenovala se Veronika. Potkal jsem ji v parku. Byla zraněná. Víc opravdu nevím,“ řekl popravdě.

A myslela si, že jí z lásky narostly křídla, dodal v duchu a zavřel své staré unavené oči plné slz.

 

Libor seděl ve svém ateliéru a prohlížel si opět svůj odraz v zrcadle. Pokusil se spočítat si vrásky, které brázdily jeho tvář, ale pak usoudil, že už jich je na počítání moc. Vzal do ruky štětec a zase ho odložil. Ruce se mu třásly víc než kdy předtím. Pomalu cítil, že i jeho kreativní mysl začíná pomalu zakalovat stáří.

Podíval se na obraz anděla s prachovými křídly, který visel na stěně ateliéru hned vedle dámy se slunečnicí. Věděl, že do smrti na Veroniku nezapomene. Nikdy se už ale nedozví, jestli byla obyčejnou holkou, které někdo ošklivě ublížil a vyhodil na ulici nebo skutečně andělem, kterému tam v nebi utrhali křídla a shodili ho na zem.

Věděl však jistě, že jeho duši přinesla klid a vysvobození. A za to jí bude vděčný do konce svých dnů.

„To máme dneska krásný den, viď, Maruško?“ řekl a usmál se na obraz.

Ne, teď už se netrápil němými výčitkami. Věděl totiž, že se má jeho žena tam nahoře dobře. A že tam na něho někde věrně čeká.