Jízdenku, prosím!

srpen, 2012

Ručičky na ciferníku ukazovaly za dvě minuty sedm. Bohuslav Kolohnát stál jako každé ráno na zastávce, dokonale upravený s nezaměnitelným odérem levné kolínské. Přivřenýma očima pozoroval, jak se Plzeň v záplavě prvních ranních paprsků právě probírá k životu.

Když tramvaj s rachotem přijela na zastávku, nastoupil dovnitř ještě s několika ospalými cestujícími. Ti byli rádi, že se tohle srpnové pondělí mohou ještě na chvíli schoulit na vypolstrované sedačce. Bohuslav Kolohnát však na rozdíl od nich nepospával. Energicky si štípnul si lístek a sedl si na sedačku v zadní části vozu. Z hnědé aktovky vytáhl noviny, rozložil je a pustil se do čtení. Jen opravdu bystrý pozorovatel si mohl všimnout, že v záhlaví novin je uvedeno čtrnáct dní staré datum a že muž zdánlivě schovaný za novinami bystrým zrakem šmejdí po cestujících v tramvaji.

Dva velmi extravagantně odění výrostci, kteří právě nastoupili do tramvaje, však k bystrým pozorovatelům rozhodně nepatřili.

„Vole, neštípej si ten lístek. Jedeme jen kousek,“ zavelel vyšší z dvojice a sedl si na místo pro invalidy.

„No tak jo,“ souhlasil menší a zastrčil si neštípnutý lístek do kapsy rozdrbaného křiváka. „Ale čekuj, jestli neuvidíš revizora. Nebo vopruzáka se zet té péčkem,“ dodal ještě a nervózně se rozhlédl po tramvaji.

„Ty si asi upad, vole,“ ohradil se větší. „Jak je mám asi poznat? Si myslíš, že vypadaj všichni stejně?“

„Zet té pácí?“

„Ale prd. Revizoří.“

Menší z dvojice adolescentních punkáčů se zamyšleně podrbal v zeleném číru. „Jsou hrozně nenápadný,“ pronesl po dlouhém přemítání. „Maj černý brejle, černou bundu a taky černou brašnu, kde mají takovou tu mašinku na snímání karet. Plzeňskejch,“ prozradil tajemně.

Tramvaj se rozjela. Na další zastávku to nyní měla poměrně daleko. Muž v zadní části vozu začal velmi pomalu a klidně skládat noviny do hnědé aktovky. Ke dvojici mladých černých pasažérů teď proudící vzduch donesl ostrý závan levné kolínské. Větší z punkáčů znechuceně ohrnul nos a nervózně se otočil. To, co se mu právě v tu chvíli dostalo do zorného pole, představovala čtyřbarevná kovová placka s odznakem městských dopravních podniků.

„Jízdenku, prosím,“ ozval se chladný hlas nad překvapenou dvojicí.

Ano, Bohuslav Kolohnát byl revizorem, ale ne jen tak ledajakým. U dopravních podniků pracoval již bezmála šest let a postupem času se mu práce stala koníčkem. Stal se největším postrachem plzeňských kolejí. Používal převleky a s oblibou mátl cestující. Řidiči tramvaje si dodnes vypráví historiku o tom, jak se jednou převlékl za slepce a s uslintaným retrívrem pak v nestřeženém okamžiku lapil hamižnou důchodkyni, která jezdila zadarmo a už delší dobu mu unikala. Ovšem pravý důvod, proč se stal revizorem, je třeba hledat úplně někde jinde.

Bohuslav právě přestoupil do trolejbusu, který s táhlým supěním přijel na zastávku. Rozhlédl se po voze a pak zkontroloval ciferník svých hodinek.

„Měl by to být ten správný spoj. Příští zastávku by tu měla být,“ ujistil se tichým zamumláním. Cítil, jak se mu vzrušením a očekáváním rozbušilo srdce.

Za pár minut se opravdu dočkal. Do trolejbusu totiž nastoupila Ona. V květovaných šatech s vlasy zářivými jako slunce, které se právě s horolezeckým umem šplhalo po obloze.

Bohuslav měl najednou pocit, že mu sevřený žaludek proletí hlavou. Se zatajeným dechem pozoroval, jak se květovaný zázrak posadil na sedadlo k okýnku a prohrábl si plavé vlasy.

Mezitím do vozu nastoupila mladší brunetka a pohledem spočinula na roztouženém Bohuslavovi. Vůbec se neobtěžovala štípnout si lístek, ba naopak, jakoby vyzývavě čekala, až si ji revizor všimne. Za normálních okolností by tuto černou pasažérku Bohuslav Kolohnát lapil v několika vteřinách skokem plavmo napříč trolejbusem, ale v tuto chvíli ho zaměstnávala půvabná blondýnka, ke které se právě pomalu plížil. Měl pocit, že se s celým trolejbusem propadl do příjemného modravého snu.

„Hanko?“ oslovil jí a hlas se mu slyšitelně třásl.

K jeho úžasu se dívka otočila a upřela na něj pomněnkové oči. „Ahoj Bohoušku,“ usmála se. „To je náhoda. Jsem moc ráda, že tě vidím,“ řekla mile.

Revizorovi se z toho zatočila hlava. To je snad poprvé, pomyslel si. Ztěžka polkl a podlomila se mu kolena. Kleknul si. Vzal její ruku do vlhkých dlaní a ten dotek mu připadal jako zázrak. „Haničko,“ začal koktat, „chci se tě už dlouho zeptat – vrátíš se ke mně? Nic jinýho si na světě víc nepřeju.“

Hanička se na něj podívala, láskyplně se usmála a lehce pokývala hlavou na znamení souhlasu. Bohuslavovi se začaly kutálet po tváři slzy dojetí. Že by se po tak dlouhé době stal konečně zázrak a ona se k němu vrátila?

V tu chvíli modravá bublina kolem něj praskla a revizor měl pocit, že na něj někdo chrstnul kýbl ledové vody.

„Ty úchyle, co na mě šaháš?“ ječela na něho teď Hanka jako pominutá. „Ty jsi prostě nedáš pokoj, co? Ty si asi myslíš, že když si vezmeš paruku a kníra, klekneš si tu přede mnou, tak já tě nepoznám! Já vůbec nechápu, jak jsem s někým takovým mohla někdy žít!“ Zmatený revizor teď jen překvapivě otvíral a zavíral pusu.

„Já tě varuju, Bohouši. Ještě jednou se o něco pokusíš a zavolám na tebe chlupatý,“ hrozila Hanka a nebezpečně nad ním mávala kabelkou. „Už jsem kvůli tobě musela pětkrát měnit linku. Každý ráno vstávám o hodinu dřív, abych tě náhodou někde nepotkala. Tak mě sakra konečně nech žít,“ řekla zlomeně. „Nebo snad chceš lístek?“ zařvala. „Tak na, tady ho máš. Sežer si ho, ty úchyle zamindrákovanej!“

Jak teď nad ním Hanka stála a ječela, uvědomil si Bohuslav, že právě ona byla jediným důvodem, proč před šesti lety odepsal na inzerát v novinách, kde dopravní podniky sháněli revizory. Když se s ním tenkrát rozešla, přišlo mu to jako jediná příležitost jí být stále nablízku a beztrestně se k ní přiblížit.

Všichni cestující teď mlčky pozorovali ječící ženu a poníženého revizora. Ten se schlíple zvednul ze země a vystoupil na další zastávce. Sedl si na lavičku a složil hlavu do dlaní. Byl na dně. Šestileté potutelné sledování, zjišťování spojů, snaha přiblížit se, neztratit ji, to všechno bylo marné. Ne, zázraky se fakt nedějí, pomyslel si a chvilku uvažoval, zda by bylo lepší skoncovat svůj bídný život pod koly tramvaje nebo skokem z Mostu Milénia.

Trolejbus s funěním odjel. Revizor zvednul hlavu, aby se za ním podíval a najednou zjistil, že na peróně není sám.

„Jste v pořádku?“ zeptala se mladá tmavovláska. Ta, která si před chvíli v trolejbusu neštípla lístek a které si revizor nevšiml.

Bohuslav slabě pokýval hlavou a snažil se potlačit slzy, které se mu řinuly z očí.

„Víte, já bych se nikdy neodvážila vám to říct,“ začala nesměle. „Ale když jsem vás dneska slyšela, zjistila jsem, že jsme si vlastně docela podobný.“

Bohuslav se na ni nechápavě podíval. „V čem podobný?“ zeptal se přeskakujícím hlasem.

Brunetka mu podala papírový kapesník a za zvuků smrkání rozpačitě odpověděla: „Víte, já vás pozoruju asi rok. Něčím jste mě asi zaujal. Jezdím teď emhádéčkem dost často a pořád doufám, že vás někde potkám. Už jste mě dokonce dvakrát pokutoval, ale asi si na mě napamatujete. Já vím, je to hrozně hloupý,“ rozesmála se. „Mrzí mě, co se vám dneska stalo. Myslíte, že bych vás mohla pozvat na horkou čokoládu?“ zeptala se nesměle.

Bohuslav zmuchlal papírový kapesník a podíval se dívce do očí. Zdály se mu upřímné. A horká čokoláda by teď opravdu bodla. Kývnul na souhlas a usmál se. Možná se ty zázraky přece jen dějí, pomyslel si.