Houbová

Humoristická povídka pro všechny milovníky hub a houbaření i pro ty ostatní...

Jaroslav Choroš byl tak trochu podivín. Ironie osudu zavinila, že jeho příjmení mu předurčilo životní dráhu. Jaroslav Choroš se totiž stal velmi obávaným mykologem čili houboznalcem, chcete-li. Vyučoval na jedné základní škole přírodopis a u svých žáků i u zbytku pedagogického souboru byl považován za exota.

Okna jeho kabinetu neustále zakrývaly těžké rolety a všude v místnosti vládlo vlhké šero. Zdi i stropy kabinetu pokrývaly plísně nejrůznějších smradů a barev, díky trpělivé práci Jaroslava Choroše, který vytrvale rosil omítku rozprašovačem a to i přes opakované výhrůžky ředitele školy. Nebylo horšího trestu pro studentku přírodopisu nežli vstoupit do té hrůzyplné kobky smrdící hnilobou, kde uprostřed plesnivějících modelů hub a zkumavek se slizkými výtrusy stál stejně plesnivý a stejně slizký učitel Choroš a úlisně se díval nikoliv na vnadnou deváťačku s minisukní o velikosti pásku, ale na čepičku hadovky smrduté, která se čerstvě klubala v jeho vlastnoručně zhotoveném skleníku a dostávala vlhký puch kabinetu do nové strašlivější dimenze.

Jaroslav Choroš byl bezdětný, protože děti (díky své pedagogické praxi) z celého srdce nesnášel. Jeho manželka sice děti vždycky mít chtěla, ale Choroš o ni jevil zájem pouze v případech, kdy chytila mykózu na prstech u nohou. Jeho jedinou životní vášní, která ho naplňovala a plně uspokojovala, byly houby a plísně. Nic jiného pro něj na světe neexistovalo.

Blížil se konec školního roku a Jaroslav Choroš z toho trpěl jako každoročně traumatem. Za prvé ho trápilo, že ho čekají dva úmorné (a tak suché a teplé!) měsíce, kdy nebude moci zasvěcovat ty malé zabedněnce do mykologických tajů. Za druhé musel s těmi řvoucími a naprosto neschopnými spratky absolvovat jednodenní školní výlet.

Naštěstí se červen moc nepovedl a skoro celý propršel. Pak se zničehožnic ze dne na den oteplilo a vysvitlo sluníčko. Choroš již svým citlivým nosem větřil. Takový teplotní šok vždy označují v hlavních večerních zprávách komerční televize jako takzvaný „houbařský ráj“.

Mykolog neváhal ani chvilinku a vydal se za brunátnou učitelkou tělocviku Vočadlovou, která se měla výletu zúčastnit také. Chlupatá tělocvikářka se nenechala dlouho přemlouvat a, protože také neměla ráda děti, souhlasila s tím, že místo do aquaparku pojedou děcka na školní výlet do lesa sbírat houby.

Když je autobus vyklopil na kraji lesa, okamžitě se žáci deváté bé rozprchli na všechny strany. Choroš se trochu leknul, jestli je bude schopen později všechny posbírat a vrátit do autobusu celé a pokud možno nepoškozené, ale pak se znechuceně podíval na deváťáky ťápající s košíky, bandaskami nebo igelitkami do hlubokých útrob lesa.

„Kdyby vás tam nějaká havěť chtěla sežrat,“ pomyslel si sadisticky.

Pak si hodil na záda veliký batoh, ve kterém měl speciální termo tašku, která měla udržovat nasbírané houby při správné teplotě, a vyrazil. V lese panovalo magické přítmí, měkká vlhkost vzlínala z ještě mokré půdy a kůra borovic voněla až to pod nosem šimralo.

„Máňo, chceš ukázat mýho klouzka?“ ozvalo se zahalekání z nedalekého mlází.

„Ty jo, Franto, ten je velikej!“ odpověděl dívčí hlas obdivně.

Někde vepředu cosi, co se nápadně podobalo tlustému třídnímu kašparovi Uhrovi, s velkým žuchnutím spadlo spolu s lavinou šišek ze stromu. O kousek dál zase dva obrýlení třídní šprti stáli nad nezdravě zelenou houbou a filozoficky dumali, zda se jedná o muchomůrku zelenou či bedlu jedlou.

Choroš se rozhodl provést strategický výpad stranou a utéct té rozdivočelé zoo. Když se povykující hlasy trochu vzdálily a on vstoupil do hustého nízkého mlází, oddychnul si. Konečně sám. Radostně se rozběhnul ke stromu, jehož kůra byla pokryta nějakým zvláštním druhem lišejníku, když v tom za sebou uslyšel přerývavé funění. Kanec, pomyslel si, vykulil oči a pomalu se otočil. Křovíčko za ním se třáslo, jak se jím prase se vzteklým funěním prodíralo. Učitel Choroš už se chystal vyskočit za lišejníkem na strom, když se z mlází vyloupla udýchaná Vočadlová a začala si vybírat z šedivějících vlasů jehličí.

„Jaroušku, běhám tu za tebou už dobrou půlhodinu a ty mi pořád utíkáš,“ řekla vyčítavě a hodila na kantora lascivní úsměv. Ten jenom naprázdno polkl a zalitoval, že to přeci jenom nebyl divočák.

„Podívej se, co jsem našla,“ přihnala se k němu a vyndala z košíku dvě velké kulaté pýchavky. „Ty jsou, co?“ přitiskla si pýchavky k hrudi a naklonila se k němu tak blízko, že Choroš mohl detailně zkoumat knírek, který jí vyrůstal pod nosem. Udělal krok vzad a zjistil, že mu v útěku brání mohutný kmen stromu.

„Jaroušku, sami dva v lese,“ řekla a vyzývavě si rozepnula větrovku. Pod ní měla bílý nátělník, ze kterého nad vyvinutým hrudníkem čouhal bujný porost černých chlupů.

Vtom se kousek od nich ozvalo praskání větví. Vočadlová se nervózně otočila a přestala tokat.

„Vole, nežer to teď, musíme si něco nechat na doma,“ řekl tlumený hlas kousek od nich.

„Vždyť je tady toho fúra, vole, to máme na celou zimu. Si z toho můžem dělat smážu každej den,“ odpověděl druhý hlas.

„No a taky čaj. Ty vole, ale ty maj barvičku, to budou stavy…“

Jaroslav Choroš využil situace, v nestřežený okamžik odstrčil mohutnou tělocvikářku a odhrnul větve statného smrku.

„Kadeřábek! Fojtík!“ zařval. „Jak to, že se nedržíte skupiny? Koukejte se přidat k ostatním! Fojtík, vyplivni to, bude ti blbě. A Kadeřábek, tu igelitku plnou muchomůrky červené vysypete a za hodinu jí chci vidět plnou jedlých, opakuji jedlých hub, ano? A tady slečna Vočadlová na vás dohlédne. Tak.“

Aniž by čekal na odpověď dvou sběračů halucinogenních hub, Choroš rychle přeskočil veliký pařez a zmizel v lesním šeru.

Les zhoustnul. Mykolog se brodil vysokou trávou i vodou nacucaným mechem, který na zemi vytvářel zelené polštáře. Vočadlovou už zřejmě nadobro setřásl. Doufal, že ji ti dva hledači muchomůrek zaměstnají co nejdéle.

Vtom před sebou uviděl mýtinku pokrytou bílými břízkami a nízkou trávou. Chorošův citlivý nos začenichal. Křemenáč březový, Leccinum versipelle, napadlo ho okamžitě a jeho houbařské srdce zaplesalo. Přidal do kroku a ještě se raději otočil, zdali někde za sebou neuvidí ztracené smrádě či zpocenou tělocvikářku. Nikde nikdo. Otočil se nazpět a v tom ucítil tupou bolest v hlavě. Před očima se mu setmělo. Sevřel si rukama spánky a snažil se rozkoukat. Chvíli trvalo než přišel zase k sobě a rozostřený obraz získal jasné kontury. Hlava ho však bolela pořád.

„Zatracená migréna,“ ulevil si.

Jeho pozornost se však stočila opět k březovému háji. Ačkoliv mu nejprve připadalo, že lesní tráva je zde o něco nižší, čím víc se blížil k břízkám, tím víc se tráva zvětšovala. Nejprve mu sahala po kolena, později k pasu. I mechové polštářky zdály se najednou větší. S překvapením zjišťoval, že na mýtině nestojí mlaďounké břízky, ale dospělé vzrostlé stromy. Když došel na místo, zelená tráva mu sahala po krk a obrovské kmeny bříz se ztrácely v neuvěřitelných výšinách.

Přímo před sebou uslyšel šustění trávy. Tlustá stébla se pohnula a mezi nimi se objevil odporný slimák velikosti německé dogy.

Vyděšený učitel biologie chtěl utéct, ale zjistil, že se nemůže hnout z místa. Jeho ochromené nohy ho neposlouchaly. Když se na ně podíval, nespatřil svoje hnědé gumáky ani tepláky s lampasem, ale mohutnou bílou nohu pokrytou tmavými šupinami. S hrůzou pozoroval, jak celé jeho vyhublé tělo srůstá v tuto masitou nohu. Pak se jeho spánků zmocnila nová vlna bolesti a celá hlava se proměnila v oranžový klobouk. Ucítil kořeny v podhoubí, jak se zavrtávají do měkké půdy. Ochromen hrůzou, zakořeněný v trávě, vnímal už jen lačně se tvářícího slimáka, který se pomalu blížil ke své kořisti.

„Franto, strč si toho svýho klouzka už někam,“ ozval se kousek od něj vysoký pisklavý hlas.

„Ale Mařenko,“ zazněla roztoužená odpověď.

Učitel Choroš přeměněný do krásného zdravého křemenáče březového, kterého se hladový slimák právě chystal sežrat, uslyšel vedle sebe dusot nohou.

„Hele, bejku, tady je nějaká houba,“ řekl kdesi nad ním známý hlas. „Netlakuj se furt a vyndej atlas, ať se podíváme, co to je za ňamku.“

„Kadeřábku, okamžitě toho nech,“ křičel Choroš, když se výrostek sehnul a se zájmem mu začal ohmatávat klobouk.

Fojtík stál vedle a cpal se jakousi nepříliš jedle vypadající houbou. Pak vytáhl atlas a zalistoval. „Tuhle tady zakroužkovanou nemám. To buď bude něco jedlýho nebo nějaká hnusná prašivka, vole.“

„Fojtíku, ty degene, ty nepoznáš křemenáče? Dám ti na vysvědčení z přírodopisu pětku“ řval pedagog, ale nikdo ho neslyšel.

Poslední, co uviděl, byla napřažená noha Kadeřábkova, která se ho právě chystala nakopnout.

„Kadeřábek, já nejsem žádná prašiv-!“ poslední slovo obávaného mykologa se ztratilo v čvachtavém zvuku ukopnuté houby.

Propocený Jaroslav Choroš se s křikem probudil. První, co uviděl, byl nemocniční pokoj a chlapské rysy učitelky Vočadlové.

„Jaroušku, to je dost, že jsi se probudil. Začínala jsem mít strach,“ řekla tělocvikářka a položila mu svalnatou ruku na peřinu. „Hledali jsme tě po celém lese. Jak ses mi ztratil, tak jsi se praštil hlavou o padlý strom a omdlel jsi. Ty můj chudáčku,“ řekla sladce a knírek pod nosem se jí smyslně zavlnil.

„Ale neboj se, budeš tu mít společnost,“ usmála se. „Vedle na pokoji leží Fojtík. Má otravu z hub.“