Divadelní sezóna

S milým věnováním všem mým spoluhercům z divadelního souboru Amceth. 2012.

 

Divadlo. Tohle slovo vyvolává u některých jedinců, kteří nejsou úplnými kulturními barbary, značnou zvědavost. U vás určitě taky, nemám pravdu? Jistě proto, že jste zatím neměli možnost stanout na prknech, která prý znamenají svět. Já ano. Celý svět jsem sice nespatřila, ale zanechalo to ve mně velký kus něčeho zvláštního a hezkého. Něčeho, co asi jen tak hned nezmizí a o co bych se s vámi chtěla podělit.

Tak jak to tedy s tím divadlem je? Co všechno potřebuje člověk mít, aby se mohl stát alespoň amatérským hercem? Nebudu vám lhát. Musíte mít prostě štěstí, že narazíte na někoho, kdo vás bude chtít do divadla vzít. Může to být váš známý i úplný neznámý. Vyhráno máte v případě, že je to přímo režisér nebo ředitel divadla. Budete-li snaživí a objevíte-li v sobě alespoň ždibíček hereckého talentu, máte tak postaráno o pár let bezstarostného blbnutí a exhibování před nic netušícími diváky.

 

Potily se mi dlaně a při každém druhém slově jsem se zadrhávala. Divadelní sál zel temnou prázdnotou, jen v první řadě seděl postarší prošedivělý pán a cenil na mě několik posledních zubů. Vypadal dobrosrdečně a neškodně, ovšem zdání někdy může klamat.

„No tak si vylez na to pódium a ukaž mi, jak by jsi třeba zahrála, že támhle běží myš a ty před ní v panice utíkáš,“ řekl a znovu se zazubil. Začalo mi připadat, že si ze mě dělá srandu.

Vystoupila jsem po železných schůdkách na pódium. Byl to zvláštní pocit. Tenkrát se mě asi poprvé zmocnil dojem, že se mi žaludek zmenšil na velikost scvrklého jablka. Tenhle pocit jsem pak zažila (a snad i zažiji) ještě několikrát, ale s tím rozdílem, že poprvé se to stalo před téměř prázdným hledištěm.

„Tak teď nebo nikdy,“ pomyslela jsem si a přemýšlela jsem, jestli se mám pozvracet nebo utéct.

Pak jsem najednou začala zničehonic ječet (vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo): „Uááááá, támhle běží myš!“ S tímhle šíleným řevem jsem uchopila plyšovou šedivou krysu za ocas a odhodila ji kamsi mezi sedačky. Při tom jsem samozřejmě nezapomínala se všelijak znechuceně šklebit, omdlévat, křísit se a vydávat děsuplné zvuky.

Když jsem se vzpamatovala, vytřela jsem si z očí pot a zaostřila na šedivého pána, který svíral v ruce to plyšové monstrum a spokojeně pokyvoval hlavou. „Mně se to líbilo, já tě beru,“ usmál se a tím to bylo hotové.

Nakonec jsem tu roli s myší vlastně ani nehrála. Dostala jsem jinou, umírněnější. Možná po tomhle odvedeném výkonu dostal pan režisér upřímný strach o moje zdraví. Ale na tom vlastně ani tolik nesejde.

 

Než vás někdo (většinou režisér) vypustí před diváky na ta kouzelná prkna, okolo kterých s obdivem poletujete jako moucha kolem rozlité šťávy, čeká vás celá řada takzvaných zkoušek. Ty někdy probíhají přímo v divadle na inkriminovaných prknech, ale většinou v zatuchlé a dost často strašidelné zkušebně. Tam obvykle nemáte vůbec žádné rekvizity a místo zkoušení prosedíte osmdesát procent času v kuřárně.

Se zkouškami souvisí samozřejmě to, že se musíte doma, v práci nebo ve škole učit text, který je ve většině případů napsaný naprosto krkolomným jazykem, který vám vůbec nejde přes pusu, ale vy se neodvážíte ani ceknout,, protože si prostě chcete alespoň jednou zahrát.

 

Seděla jsem ve zkušebně a motala se mi hlava z páté vykouřené cigarety. Zašilhala jsem na hodinky. Bože, to je doba. Přece není možné, aby se pět dospělých lidí nebylo schopno domluvit a přijít v určitý čas na určené místo.

Pak se mlha rozestoupila a s výrazem andělské nevinnosti do ní dveřmi vplula poslední herečka. „Nezlobte se, já myslela, že je dneska úterý a ona už je středa,“ řekla. Po této nejblbější výmluvě, jakou si mohla vymyslet, sebou kecla na židli, bezelstně se na nás usmála a spokojeně si zapálila.

Bezradně jsme se po sobě podívali a začali po kapsách hledat cigarety.

Po této zcela běžné akademické hodince jsme se všichni odvalili vedle do zkušebny. Zkoušeli jsme hru (jestli se ona fraška dá vůbec tak nazvat) o čekání. Na jednoho profesora, který stále nepřijíždí. V té době jsme vlastně ještě ani nevěděli, zda se ho skutečně někdy dočkáme. Jestli vám to připomíná Becketta, máte alespoň hrubou představu, o co jsme se v temných prostorách zkušebny ve svém volném čase pokoušeli. Postavy byly následující: tři na hlavu padlé studentky, sexuchtivá vrátná, zmatený docent a tehdy ještě tajemný profesor.

„Děvčata,“ začal náš drahý režisér a v očích se mu podivně zalesklo. „Musíte se nad tou mapou pěkně sklonit a pořádně jí študovat. Z  téhle vzdálenosti to přece nemůžete přečíst,“ pochechtával se, zatímco my jsme se skláněly nad mapou České republiky, pozadím otočeny k pomyslným divákům a dumaly, kde je Ostrava a kde Plzeň (samozřejmě v rámci hry). Tato režijní poznámka nám v celé své hrůznosti došla teprve na premiéře, když jsme s kostkovanými minisukněmi stály nad mapou a špulily na nadšené diváky svá krásná pozadí.

Mezitím co jsme my, tři praštěné studentky, trdlovaly nad cárem mapy, představitelka vilné vrátné se dívala do scénáře a kroutila hlavou. „Tady je napsáno: Vrátná chvíli hamtá a pak hrozí hadrem směrem k Ostravě,“ prohlásila zmateně. „Hamtá? A jak mám asi podle tebe poznat, kterým směrem je odtud Ostrava?“

„Mě by teda taky zajímalo,“ skočil jí do řeči docent, „jak se mám vypotácet po čtyřech ze dveří, s ponožkama visícíma z pusy a přitom ještě štěkat jako buldok? No nezbláznil jsi se?“

 

Další naprosto nezbytnou věcí při hraní jsou rekvizity. Zkoušky se bez nich prostě neobjedou. Ačkoliv si to většina z nás často a ráda myslí. Mívá to však nedozírné následky. Lehce se pak může stát, že před premiérou zjistíte, že nemáte na sukni kapsu, kterou tak nutně k hraní potřebujete, nebo že jste přes vánoce nabrali pět kilo a do toho krásného historického kostýmu se už prostě nevejdete. No a přešívejte ho půl hodiny před představením. Nebo zjistíte jako já, že v těch brýlích po babičce nevypadáte jako Marilyn Monroe, ale želbohu -  jako vaše babička..

 

„Ne, já tam v tom prostě nepůjdu. Vždyť vypadám jako hotentót!“ fňukala jsem před zrcadlem na generálce v šatně. Vypadala jsem fakt jako rozverná školačka vystřižená z nějakého německého filmu pro pedofily. Uniformní bílou košili a kostkovanou sukni doplňovaly holčičí bílé podkolenky a červené botky. Ale nejhůř vypadala hlava. Do stran mi infantilně trčely dva culíky a moje hnědé oči hyzdily obrovské stoleté brýle po babičce, které hýřily nebezpečně tygrovanou barvu.

„Náhodou ty brejle jsou strašně sexy, Terezko,“ popíchnul mě představitel profesora, toho Godota, na kterého celou hru tak toužebně čekáme. Krásně se na mě usmál.

„Kdybys aspoň nekecal,“ řekla jsem a ukazováčkem jsem si brýle narazila ještě víc na kořen nosu.

„To já umím dobře,“ řekl mi důvěrně a odpotácel se pryč o holi, s dementním výrazem ve tváři a Parkinsonovým třesem, nacvičuje roli starého profesora.

Po představení jsem pak vyšla před divadlo s rozpuštěnými vlasy, bez brýlí a v důstojnějším civilním oblečení. Nějaký mladý muž s již statečně upitou sklenkou vína se na mě zářivě usmál. Představil se a trošku přiopilým hlasem pravil: „Slečno, vám to tak sluší… A to jsem se chtěl zeptat, nevíte kdo hrál tu brýlatou ošklivou šprtku? Já jsem jí tu asi ještě neviděl…“

 

A pak jednoho krásného dne, po řadě úmorných zkoušek, přijde den D. Čili premiéra. Je-li to dokonce premiérová premiéra, tedy vaše první premiéra, prožitek je daleko intenzivnější. Již tři dny před tím nemůžete spát. Zdávají se vám velmi živé a barvité sny, ve kterých stojíte na jevišti, vůbec neznáte text, díváte se do tváří snad všem svým příbuzným a známým a připadáte si jako největší idiot. Poslední noc je nejhorší. Už od rána dochází ke zvýšenému pocení, třasu rukou, někdy lehkým tikáním koutků očí nebo úst. Ale to není nic proti tomu, co ještě přijde. Brzo po obědě si začnete připravovat věci. Sbalíte si všechno – od zubního kartáčku po krém na boty. Když všechno pečlivě zabalíte, vzpomenete si, že asi nemáte hřeben, čili všechno vybalíte, najdete hřeben a vše opět naskládáte do tašky. Takto se celý proces opakuje ještě několikrát – s textem, voňavkou nebo babiččinými brýlemi. Důsledkem tohoto marného přehrabování dojde k časovému skluzu, kvůli kterému pak v šíleném tempu dobíháte tramvaj. Když do ní pak konečně s funěním naskočíte, tak po spěšném prohrabání tašky zjistíte, že pastu na zuby, mýdlo a sponky do vlasů sice máte, ale že jste nechali na stole mobil a peněženku se všemi doklady.

 

Moje premiérová premiéra byla ponurá hororová komedie o dvou dívkách zavřených ve sklepě, s nimiž sdílí společné prostory jedna rozkládající se mrtvola. Prostě velmi pozitivní a optimisticky laděná hra. Dvě hodiny před představením jsem však díky své zelenobílé barvě vypadala, že tu zavražděnou mrtvolu budu hrát já.

Přecházela jsem po divadle sem a tam, chodila čůrat každých pět minut nebo se zavírala v kuřárně, ze které jsem každou chvíli hystericky odbíhala do šatny, abych se podívala do textu. Připadalo mi, že si nepamatuji ani slovo. Omletá teorie o tom, že v případě potřeby se naučené věci sami v hlavě objeví, mi teď připadala velmi fantasmagorická.

„Jak můžeš bejt takhle klidnej?“ zeptala jsem se spoluherce, který ve hře představoval tajného agenta. Poklidně si pokuřoval a s blaženým výrazem na tváři sosal bílé vínko.

„Vždyť je to jenom divadlo,“ odpověděl mi bohémsky.

To „jenom divadlo“ mi dalo pěkně zabrat. Půl hodiny předem má potřeba čůrat ještě zintenzívnila.  Začaly se mi třást nohy a potit dlaně. Šla jsem vykouknout zadními dveřmi ven s nadějí, že snad u hlavního vchodu divadla nikdo nebude a tedy že se premiéra neuskuteční. Když jsem však nenápadně vystrčila hlavu ze dveří, žaludek se z velikosti scvrklého jablka zmenšil na velikost mandle v čokoládě.

 

Když vidíte všechny ty kamarády, maminky, tatínky, babičky, dědečky, tchány, tchýně, milence a milenky, které se na vás přišli podívat, logicky vás popadne žaludeční nevolnost. Totiž představa, že ze sebe uděláte totálního pitomce takhle přede všemi najednou, je fakt strašná. Většinou se ještě přetransformuje do jiné představy, ve které den po představení lezete kanálama a hledáte si nové přátele mezi prašivými krysami. Nikdy ale není všechno tak hrozné, jak se na první pohled zdá.

Když už konečně dostanete pokyn, že máte jít na scénu, stejně vám nic jiného nezbude. Útěk je v tomto případě už téměř nemožný. Zabrání vám v něm zbytek divadelního ansámblu po zuby ozbrojený rekvizitami.

Takže tam vlezete… chvíli nemůžete popadnout dech. Máte pocit, že upadnete, protože se vám neskutečně klepou nohy. Tak, že to musí vidět i vaše babička s deseti dioptriemi. A to ještě sedí v předposlední řadě. Přes stažené hlasivky začnete mluvit. Kupodivu zjistíte, že to jde.

A pak přijde něco, co vás naprosto odrovná – smích. Zpočátku budete strašně udivení, že se té blbině, kterou jste právě řekli, někdo směje. Přemítáte, jestli třeba nemáte za kalhotami zastrčený toaletní papír nebo vám na nose nevyrašila chlupatá bradavice. Když se však publikum zasměje podruhé, uvěříte, že se smějí vám a vy si konečně přestanete uplácávat vlasy, šahat si na zadek a ohmatávat nos. Něco se ve vás zlomí. Ruce i nohy máte najednou lehčí, jazyku jako by sama naskakovala naučená slova a vy si to najednou začnete užívat. A není to jen smích, je to pláč, je to dojetí v očích diváků korunované vřelým potleskem. Je to jakákoliv zpětná vazba, kterou vám lidé dají najevo, že jste je něčím zaujali. A to je přesně to, co je na divadle tak krásné. Ten vzletný pocit uspokojení, naplnění a vnitřního klidu. A až se naposled ukloníte a spadne za vámi těžká opona plná prachu, zaplaví vás pocit přímo abstinenční – začnete se okamžitě těšit na další hraní.

Na co se však po premiéře nebo repríze těšíte nejvíc, je after party. Ta většinou bývá dost ošemetná. Celé odpoledne ze strachu nic nejíte, takže když pak do sebe v totální euforii kopnete na baru dvojku vína, začínáte po okolí vrhat hadí pohledy a vášnivě zatoužíte po své posteli. Někdy se však zábava rozproudí a to se pak po litrech vypitého vína vedou velmi sofistikované debaty o divadle, literatuře, psaní a jiných bohulibých činnostech. Do těchto debat se obvykle zapojuji velmi ráda, načež toho ráno vždy hluboce lituji, když si například vybavím, kolik rádoby moudrých hovadin o psaní povídek jsem navykládala renomovanému spisovateli, který mě s trpělivým úsměvem byl nucen poslouchat.

Tyto divadelní – no říkejme tomu slušně – večírky, slouží samozřejmě pro zjištění pozitivní a také (a to většinou) negativní kritiky od diváků, divadelních kritiků, recenzentů, hnidopichů, rejpalů a jiných jim podobných.

 

 „Víte co ale prostě nechápu?“ podíval se na nás vyčítavě přes sklenku vína jeden divadelní kritik.

Měli jsme po představení té mrtvolné komedie. Já a má drahá kolegyně, se kterou jsem před tím strávila hodinku zavřená ve sklepě na jevišti, jsme se na sebe koukly. Čekaly jsme nejhorší.

„Tu vaší lopatu,“ pokračoval. „Vy mluvíte o hrobníkově lopatě a nakonec z kouta vytáhnete naše modrý plastový hrablo, se kterým v zimě před divadlem odklízíme sníh. Vám to přijde normální?“ otázal se a drze vystrčil bradu.

„Ale lidi se tomu přece smáli,“ namítla jsem.

Koutkem oka jsem si všimla našeho stařičkého režiséra, jak se na židli nervózně ošívá. Pak se mu šibalsky zablýsklo v očích a začal: „Podívejte se, to je právě na tom to vtipné. Celá ta hra je jedna velká nadsázka, stejně tak je to i s tou lopatou. Kdybychom vytáhli normální lopatu, lidi by se nesmáli,“ řekl výmluvně. „A navíc,“ dodal pak, ale spíš jen tak pro sebe, „žádnou normální lopatu nemáme. Tahle byla v garáži a teď v létě jí stejně nikdo nepoužívá.“

„Jenom jestli to nebude ten pravej důvod,“ opáčil kritik a odešel hledat pravdu ve víně.

 

A vy si jen tak sedíte po představení v divadelním foyer a je vám moc fajn, protože kolem vás jsou lidi, se kterými je vám moc fajn a vedete řeči, které jsou taky moc fajn, a ať už mluvíte nebo jenom posloucháte, necháte si tu atmosféru protékat celým tělem až do konečků prstů. A v tu chvíli vás zaplaví prchavý pocit, že jste středem vesmíru.

 

Tak už je ta vaše zvědavost menší? Doufám, že ano. A teď mě omluvte. Opona se ztěžka zatahuje, herci se naposled uklání a také moje povídání končí. Tak snad zase někdy příště. Třeba na prknech, které pro mne znamenají svět.

 

Download: Divadelni sezóna.doc (48,5 kB)